Magická historie: Proč démonolog Piscinarius bojoval proti honům na čarodějnice?

Piscinarius, vlastním jménem Johan Weyer se narodil v Brabantském vévodství, které tehdy bylo podobně jako České země součástí rozlehlé Habsburské říše v roce 1515. Navštěvoval školy v Lovani a Antverpách – jeho nejvýznamnějším učitelem byl jeden z největších alchymistů mezi humanistickými učenci, slavný Cornelius Agrippa. Ten ho patrně také uvedl do démonologických a magických praktik, které byly v renesanci velmi oblíbené, stačí vzpomenout na dvorní alchymisty Rudolfa II. Na Agrippovi je patrně nejzajímavější, že nevíme, jak zemřel. Podle všeho záhadně zmizel kolem roku 1535 na cestě do Francie. Zlí jazykové dodnes tvrdí, že za to mohla právě jeho magická obsese –po nepovedeném rituálu si Agrippu některý z démonů odvlekl zpátky do pekla.

Johan Weyer poté pokračoval ve studiu na univerzitě v Paříži a Orleáns, kde se věnoval zejména medicíně. Doktorského titulu ale patrně nikdy nedosáhl, což nebylo nijak neobvyklé, protože za vykonání zkoušek se platily horentní sumy. Na rozdíl od dnešní doby stačilo pouhé absolvování několika semestrů lékařství na univerzitě a nebyl problém najít uplatnění, navzdory absenci patřičného titulu. Jako lékař působil Weyer chvíli v rodném Grave, poté delší dobu v Arnhemu, kde se také poprvé odborně setkal s čarodějnictvím – byl totiž požádán o vyjádření k případu dvorského věštce, který byl obviněn z čarodějnictví.

O tom, jak vysoce byla ceněná Weyrova lékařská odbornost, svědčí i to, že město Arnhem si ho nemohlo dovolit zaplatit, a to ani s pomocí příspěvku habsburského císaře Karla V. A tak se Weyer raději vydal za finančně lukrativnější nabídkou a stal se dvorním lékařem Vilém Bohatého, vévody z Cleve. Ze svého postu odstoupil v požehnaném věku 63 let, když své místo přenechal svému synu Galénovi Weyerovi, příznačně pojmenovaném po slavném antickém lékaři.

Ve svých významných dílech De Praestigiis Daemonum(O iluzích démonů) a  Pseudomonarchia Daemonum (Pseudokrálovství démonů) zastával teorii, že démoni se mohou zjevit na přivolání obyčejných smrtelníků a vytvářet nejrůznější iluze. Weyer v Pseudomonarchia Daemonum  podal podrobný seznam všech démonů (mělo jich být 69, vskutku démonické číslo) včetně doby, kdy je lze přivolat a jak se vyhnout jejich lžím a pokusům se vymanit z moci mága. Pečlivě ale odlišoval mágy a čarodějnice a kritizoval zejména katolickou církev za její nauku o čarodějnicích a moci ďábla na tomto světě.

Paradoxně nejvíce lékaře a démonologa Weyera proslavila jeho kritika slavného Kladiva na čarodějnice a honů na čarodějnice obecně. Byl pravděpodobně mezi prvními, kteří označili čarodějnice za mentálně nemocné, konkrétně měl za to, že trpí melancholií. V dobovém lékařství to znamenalo přebytek jedné z 4 šťáv (konkrétně černé žluče) podle kterých se určovaly jednotlivé nemoci. Magie byla totiž podle tohoto démonologa extrémně vzácným jevem, kterým nemohla disponovat kdejaká vesnická babka. Přiznání k čarodějnictví proto raději označoval za jeden z příznaků mentální choroby.

Nejčastěji se ale ozývají hlasy, které vidí ve Weyerovi předchůdce moderní psychologie davu, Freuda a dalších moderních psychologů. Johan Weyer tak bývá považován za prvního lékaře zabývajícího se lidskými právy, i když jeho motivace byla patrně velmi odlišná. Někteří historikové považují jeho démonologickou nauku za satiru na katolickou nauku o čarodějnicích, jiní zase hovoří o tom, že jeho kritika čarodějnických procesů byla jenom součástí široce pojaté polemiky s katolickou církví. Přesto byla po Wyerovi pojmenována nadace zabývající se základními lidskými právy v lékařství.

Ať už své démonologické studie myslel Weyer jakkoli, jeho dílo se stalo velmi populární mezi pozdějšími démonology, přímo na něj navazuje asi nejslavnější démonologická příručka, tzv. Klíč Šalamouna (Lemegeton), ten je populární i mezi moderními vyznavači černé magie.