Krvavý příběh české ikony? Tajemství hradu Bezděz dodnes budí hrůzu

Hrad Bezděz založil Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Přesné datum zahájení výstavby není známo, nejspíše se pojí s rokem 1264, kdy vydal listinu, která vypovídala o zakládání města v bezdězských lesích. Přitom ale neuvádí které. V této době měl také vzniknout hrad, který se stal strážním bodem dané oblasti. Král využil příhodného staveniště na vrcholu vyššího ze dvou vrcholů, čímž maximálně zužitkoval přírodní obranu hradu v podobě těžké přístupnosti, ale též dominantní polohu, ze které byl dokonalý rozhled.

Kamenný hrad byl vystavěn nad starším dvorcem, jehož funkci nahradil. Hrad se navíc stal pevností, která střežila obchodní stezku a měla zamezovat rozpínavosti mocných rodů Ronovců a Markvarticů. Navíc hrad vedle bezpečí poskytoval i značné pohodlí. Celkově pět luxusních bytů. Ovšem hrad nebyl určen pro reprezentaci, či pro hoštění významných pánů, proto jeho součástí nebyl žádný velký sál. Jelikož též nesloužil pro dlouhodobé obývání, neobsahoval ani žádné hospodářské budovy. Byl tedy předně pevností a symbolickou dominantou velké královské moci zde na severu.

I přes svou na první pohled strohost, obsahoval četné umělecké skvosty, které se odrazily především v podobě kaple, ale i dalších částí interiérů, což svědčí o tom, že Přemysl Otakar II. i v téměř ryze pevnostním stavení dbal na estetickou stránku.

Již během druhé poloviny 70. let 13. století byl hrad nejspíše dokončen, i když dílčích stavebních aktivit se dočkal i později. Toho už se ale král Přemysl Otakara II. nedočkal, jelikož v roce 1278 padl na Moravském poli. Jeho smrt pohřbila jeho hvězdné ambice, ale také podlomila sílu a ochranu českých zemí. Správy země se ujal braniborský kurfiřt Ota Braniborský, v jehož pomoc doufala i královna vdova Kunhuta.

Ota Braniborský se ale brzy spíše než správce země začal chovat jako její dobyvatel. Chtěl využít příležitosti a chopit se moci. Nejdříve integroval královnu vdovu Kunhutu a jejího syna Václava II. na Pražský hrad, ovšem o pár dní, ještě v lednu 1279 je i za nepřízně zimního počasí nechal převést na hrad Bezděz, který již v roce 1278 obsadila braniborská posádka. Právě zde mohl mít malého Václava II. pod dohledem a svou vůlí. Tak nastalo neslavné období, dobře známe jako „Braniboři v Čechách“.

Mladý kralevic trávil na hradě nedobrovolně téměř rok, než byl odvezen do Žitavy, následně do Berlína a Špandavy. Jeho zajetí ale nelze vidět jako pobyt v žaláři či v těžkých životních podmínkách. Tak to vykreslovali spíše dobové kroniky s cílem pošpinit Otu a povznést osobu Václava. Jednalo se spíše o domácí vězení, kdy byl jeho pohyb omezen, ale co se týče jídla, oblečení či pohodlí, jistě tolik nestrádal. V Braniborsku byl držen až do doby jeho slavného návratu do českých zemí v roce 1283.

Do té doby byl také hrad Bezděz v pevném držení braniborské posádky, ale následně byl i s dalšími navrácen k české koruně.  Král Václav II. zde ještě dokončil poslední stavební práce, které navazovaly na otcovo dílo. Hrad tak byl koncipován téměř čistě v duchu rané gotiky. Tuto tvář a podobu si v téměř neměnné podobě dochoval dodnes a je tak nejlepší ukázkou středověkého hradu doby Přemysla Otakara II. s minimem mladších úprav.

Na počátku 14. století se hrad dostal do šlechtických rukou, ale následně byl opět královským majetkem a oblíbeným hradem krále Karla IV. Osvědčil se i v dobách husitských válek, kdy se stal nedobytnou pevností. O velké důvěře v něj svědčí fakt, že sem byly převezeny z Prahy Zemské desky a značný církevní a světský majetek. Jeho konec přišel za časů třicetileté války, kdy byl poprvé dobyt a vypálen.

To už bylo jeho nejslavnější období dávno pryč. Přesto si navzdory všem věkům uchoval svůj královský majestát a středověkou tvář. Omítka, která je dodnes místy dochovaná na fasádách hradních paláců, je dokonce původní z časů velkého krále Přemysla Otakara II.