Komoří, maršálek, stolník, číšník. Jak vypadala středověká "vláda"?

Je jasné, že ani v té nejtužší monarchii nemůže vládnout král sám, vždycky bude potřebovat někoho k ruce, kdo bude obstarávat podružnější záležitosti, aby se panovník mohl věnovat státnickým povinnostem. To platilo zejména v době, kdy království neměly jasně dané hlavní sídlo a panovník strávil většinu času v sedle. Podle těchto nároků se také formovaly první dvorské úřady, které představovaly středověký vládní aparát – tak odlišný od toho dnešního.

U středověkého dvora platila v podstatě stejná pravidla jako v každé dnešní domácnosti, základní lidské potřeby byly víceméně stejné, a tak k nejstaršímu jádru dvorských úřadů patřily především oblasti jako   cestování, obrana a lov (např. štolba, mečník, lovčí, sokolník), zásobování kuchyně a vinných sklepů, vaření a obsluha u stolu (např. stolník, číšník, kráječ, kuchmistr), duchovní záležitosti (např. kaplan), ošacení, cennosti, sbírky (např. komorník, komoří nad stříbry), řízení a chod dvora (např. hofmistr, palatin)

Na první pohled to může tento seznam úřadů vypadat úsměvně ale přes žaludek nevede pouze cesta k lásce, ale také k hodnosti biskupské, alespoň podle historky, kterou nám dochoval Kosmas a které naznačuje, jak mohly být na první pohled nenápadné úřady cestou k moci:

„Neboť býval první při duchovních povinnostech a neméně horlivý v světských zaměstnáních, vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první po ruce při zabíjení divokého kance; uměl uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával: "Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství." Pro tuto a podobnou horlivost získal si přízeň knížecí a obecnou oblibu." 

Tyto úřady se nejen v dalších letech upevňovaly, ale zároveň se rozšiřovaly jejich pravomoci. V momentě, kdy království bylo stabilizované, mělo určité hlavní sídlo a více méně stabilní hranice, původní funkce některých úřadů ztratila na významu, pod jiné úřady zase přešly nové povinnosti. ty už se netýkaly pouze chodu panovnického dvora, ale celé říše.

„Celek království sestává ze dvou částí, z nichž jedna je ta, ve které je pečlivě a ustavičně řízen a spravován králův dvůr, a druhá, ve které se udržuje trvání celé říše“(Hinkmar z Remeše)

Typickým příkladem může být podkomoří, který se původně staral o královský hmotný majetek, zejména šaty a peníze, ale postupem času se z něho vydělilo hned několik důležitých úřadů Nejvyšší komoří u nás předsedal zemskému soudu, nejvýznamnější justiční instituci („ministr spravedlnosti“) zatímco královský podkomoří spravoval daňové a správní záležitosti královských měst, které tvořily významnou část královského majetku („ministr financí“). Tak vznikly tři hlavní skupiny příslušníků dvora.

"Služebníci jsou tedy rozděleni za prvé, co se týče různých cílů, k nimž jsou určeni, na tři skupiny, protože jedni služebníci jsou čestní, další užitkoví a konečně další přidružení“ (Konrád z Megenberku)

Čestné úřady měly zejména ceremoniální funkci a jejich úřad byl víceméně otázkou prestiže a vyjádření panovníkovy obliby. „Užitkoví“ úředníci se opravdu podíleli na výkonné moci státu, šlo zejména o kancléře, notáře, protonotáře zodpovědné za formulaci panovníkových listin a zákonů a komorníky, mincmistry a další úřady, které reálně ovlivňovaly chod země. Poslední skupina „přidružených“ nehrála žádnou oficiální roli, ale na dvoře se tito lidé pohybovali z nejrůznějších praktických důvodů, šlo například o kojné, učitele, ale také různé kejklíře, šašky a hudebníky a básníky zodpovědné za zábavu.

"Nezapomínalo se ani na to, aby se ohledem na skutečnost, že se říše sestává z více zemí, byli na čelná, zástupná nebo jiná místa, pokud možno vybíráni úředníci původem z každé z nich, aby tyto země chovaly ke královskému paláci důvěru a aby se v tamním obyvatelstvu pěstovalo vědomí, že jejich rody a krajané mají na dvoře své místo." (Hinkmar z Remeše)

Ukázkovým příkladem tohoto postupu byla Svatá Říše římská, která v rámci užšího připoutání jednotlivých částí využila následujících úřadů, tzv. kurfiřtských. Formálně to uzákonil císař Karel IV. svojí Zlatou bulou. Kurfiřti byli zároveň držiteli nejvyšších říšských úřadů.Celkem jich bylo sedm, v jejich čele potom stál král český jako Nejvyšší číšník. následovali další tři světší kurfiřtové - falckrabě rýnský (nejvyšší stolník), vévoda saský (nejvyšší maršálek), markrabě braniborský (nejvyšší komorník) a tři duchovní: arcibiskup mohučský (říšský kancléř pro německou část říše), arcibiskup kolínský (říšský kancléř pro Itálii), arcibiskup trevírský (říšský kancléř pro Burgundsko).