Skandální konec slavné dynastie: Byl Jindřich III. bisexuál?

Jindřich III. se narodil 19. září roku 1551 na zámku Fontainebleau. Politická situace za vlády jeho otce Jindřich II., byla výbušná, italské války království zadlužily. A pro splácení úroků bylo potřeba učinit velmi nepopulární opatření, jakým je zvyšování daní. O moc ve Francii zápasily tři strany: Bourboni – princové královské krve, kteří by usedli na trůn, kdyby po meči vymřel rod Valois, pak princové lotrinští, z jejichž krve vzešla skotská královna Marie Stuartovna a vojenský hrdina František Guise, třetí stranou byli Montmorencyové, oddaní koruně, ale nesmiřitelní nepřátelé Guisů. Guisové reprezentovali fanatický a nesmiřitelný katolicismus. Montmorencyové, původně katolíci, měli ve svém středu hugenoty, představované zejména úctyhodným admirálem Coligny. Antonín Bourbonský byl v opozici, a tak přijímal hugenoty, ačkoliv sám byl v otázce náboženství dost vlažný. Situaci po smrti Jindřicha II. výstižně popsala Kateřina Medicejská, politicky velmi zdatná královna-matka s: „Bůh mě tu zanechal s třemi malými dětmi a úplně rozděleným královstvím.“ 

Protože Jindřich III. Byl až třetí syn Jindřicha II. z Valois a Kateřiny Medicejské tak dostal titul vévody z Anjou, protože se s ním nepočítalo jako s následníkem francouzského trůnu. Stal se vrchním velitelem francouzské královské armády a zvítězil slavně v několika bitvách francouzské občanské války – jeho nejznámější vítězství se odehrála v bitvách proti hugenotským armádám u Jarnaku a u Moncontouru. Brzy na něj začal žárlit jeho bratr král Karel IX. a chtěl se ho zbavit, tak mu přišla vhod nabídka polsko-litevského trůnu. Jindřichovi se do Polska příliš nechtělo, jeho volební kapitulace vyžadovalo rozsáhlé ústupky a polská kultura mu připadala barbarská, ale nakonec se do Polska vydal a byl korunován králem. Jenomže Karel IX. záhy umírá, a tak Jindřich potají prchá z Polska, aby se ujal uprázdněného francouzského trůnu. Ovšem ani ve francii to nemá jednoduché, jeho vláda je provázená občanskou válkou a náboženskými rozbroji a Jindřichův osud nakonec uzavře atentát fanatickým dominikánským mnichem Jacquesem Clementem obávajícího se vlivu protestantů. Protože zemřel bezdětný, po jeho smrti nastoupila nová dynastie Bourbonů na francouzský trůn.

Bezdětnost a malá obliba Jindřicha III. vedla k rozsáhlé letákové kampani proti jeho osobě, ve které byl osočován z homosexuálních radovánek se svými mignons – dvorskými šlechtici, kteří se pohybovali v blízkém okolí krále (v češtině máme krásné slovo „milci“, které použil František Palacký pro nižší šlechtice pohybující se v okolí Václava IV., ovšem bez jakéhokoli sexuálního podtextu). Kromě bezdětnosti pomluvám napomáhala nezvyklá móda, kterou král a mignons prosazovali a která byla považována za zženštilou – nosili dlouhé uměle nakadeřené vlasy s čepci „jako ženštiny z hampejzu, jejich nákrčníky byly bohatě prošívané a dlouhé skoro půlku stopy, takže jejich hlava vypadala jako hlava sv. Jana na talíři.“

O tom, jestli měl Jindřich homosexuální sklony se historici přou dodnes, protože do ložnic panovníků není pohledem archivním pramenů příliš vidět. Jisté ale je, že měl několik milenek a manželku, byť se manželství dlouho vyhýbal. Uvažovalo se o jeho zasnoubení s anglickou královnou Alžbětou, kterou údajně nazval putain publique (veřejnou děvkou), a Polkou Annou Jagelonskou. Pokud by tedy byly historky o mignons opravdu pravdivé, šlo by přinejmenším o bisexuála, ale to nás v nemůže udivovat, protože dynastické a politické zájmy měly vždy přednost.

Každopádně mu jeho společníci kromě pomluv moc dobrého nepřinesli. Vzhledem k tomu, že mignons nepatřili mezi nejurozenější šlechtice, staré francouzské rody, které se těšily přízně jeho předchůdců to braly jako osobní urážku. Tato animozita se poté naplno projevila během tzv. duelu mignons. Šlo o hranou bitvu, ve které jedna strana reprezentovala krále (Jacques de Caylus, Louis de Maugiron a Jean d'Arces) a druhá stranu Guisů (Charles de Balzac, Ribérac, and Georges de Schomberg). O tom, jak moc se dramatické představení zvrtlo svědčí, že jediný z šestice, kdo ji přečkal bez vážnějšího zranění, byl Balzac. Schomberg a Maugiron byli na místě mrtví, Riberac zemřel krátce po nich, d´Arces strávil 6 týdnů ve špitále po těžkém zranění hlavy. Nejhůře asi dopadl Caylus, který utržil 19 různých zranění a zemřel po 33 dnech v bolestech. Jak vidno ani život králova oblíbence nemusel být vždy jednoduchý.