Pomsta za Heydricha? Hitler chtěl popravit 10 tisíc Čechů. Místo toho udělal jednu z nejhorších věcí v historii Česka

Likvidace Lidic představuje největší jednorázovou exekuci Čechů na českém území ve 20. století, jedná se též o třetí největší vraždu na českých občanech v moderní historii - po likvidaci tzv. rodinného tábora v Osvětimi v březnu 1944 (3792 mrtvých) a po popravě Romů z cikánského tábora v Osvětimi v srpnu 1944 (2897 mrtvých).

Na počátku tragického příběhu Lidic byl dopis, v němž se jistý Josef Říha snažil ukončit mimomanželský vztah s dělnicí Annou Maruščákovou. Aby před svou milou neztratil tvář, stylizoval se pisatel do role odbojáře, jenž musí kvůli své činnosti zmizet. Řízením osudu se list dostal do rukou majitele továrny a starosty Slaného Jaroslava Pály, který jej obratem předal kladenskému gestapu.

Při výslechu se Maruščáková zmínila, že se jí její milenec Říha jednou ptal, zda zná rodinu Horákových z Lidic. Když dostal kladnou odpověď, požádal Maruščákovou, aby Horákovým vyřídila, že jejich syn Pepík je zdráv a že se mu daří dobře. Jak gestapo zjistilo, sloužil Josef Horák spolu s dalším lidickým rodákem, Josefem Stříbrným, v Britském královském letectvu.

Vyšetřovatelům se tak nabízela hypotéza: nemohl být Josef Horák jedním ze účastníků atentátu na Heydricha? Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic, co by zmíněnou domněnku potvrzovalo. Kromě nejasného dopisu milence-hochštaplera tak gestapo nemělo v ruce nic, co by spojovalo Lidice s atentátem na Heydricha. Přesto z Berlína přišel rozkaz: vymažte Lidice z mapy!

V noci na 10. června 1942 byla obec obklíčena příslušníky gestapa a policie. Celkem 173 mužů a chlapců starších 15 let bylo nahnáno do Horákova statku, na jehož zahradě byli zastřeleni. Popravu symbolicky vykonali příslušníci pořádkových jednotek z Heydrichova rodného města Halle nad Sálou. Jediným mužem z Lidic, jenž byl v osudový den na území protektorátu a přežil, byl František Saidl. Krátce před Vánoci roku 1938 totiž v hádce zabil svého syna, a v době likvidace obce si ve věznici odpykával čtyřletý trest.

Lidické ženy byly převezeny do tělocvičny kladenské reálky. Jejich další cesta vedla do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti byly, kromě několika vybraných na poněmčení, zavražděny plynem ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Celkový počet obětí tak vyšplhal na 340, z toho bylo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Nacisté nechali Lidice do slova a do písmene srovnat se zemí. Domy byly nejprve vypáleny a obvodové zdi, které odolaly plamenům, byly odstřeleny trhavinami. Stejný osud potkal i dominantu obce, kostel sv. Martina. Drancování neušel ani hřbitov, na němž došlo k vyzvedávání rakví z hrobů a k ničení náhrobních kamenů.

Aby byla likvidace obce skutečně absolutní, byl změněn i terén, včetně zasypání rybníka či posunutí koryta potoka. Denně bylo proto v obci nasazeno i několik set pracovníků Říšské pracovní služby. Vymazání Lidic z mapy jim trvalo půl druhého roku.

Lidé, kteří se po válce do Lidic vrátili, místo už nepoznali. Navrátilců však nebylo mnoho. Z původních zhruba pěti set obyvatel válku přežilo jen 143 žen a 17 dětí.

Exilový politik Jan Masaryk komentoval tragédii výstižně: "Čím byl Pearl Harbor pro Ameriku, tím jsou dnes Lidice pro celý svět."

Tragický osud středočeské vísky vyvolal odezvu v mnoha zemích světa a spolu s následným vyhlazením Ležáků na Chrudimsku se stal jedním ze symbolů nacistické hrůzovlády v Evropě. Zároveň významně přispěl k tomu, že představitelé Británie a svobodné Francie odvolali svůj podpis pod Mnichovskou dohodou.