Místo Bohů? Teotihuacán byl největším městem Nového světa, přesto je zahalen tajemstvím

Mezi nejúrodnější oblasti Mexika patřilo Mexické údolí. Jedním z prvních velkých center zde bylo město Cuicuilco a město Teotihuacán. V té době nebyl Teotihuacán nijak velkým městem, jeho obyvatelé byli především zemědělci z okolí. Ovšem v prvním století n. l. začal Teotihuacán získávat větší moc, což vedlo k příchodu nových obyvatel i z města Cuicuilco a k růstu města. Jeho výsostné postavení v oblasti pak potvrdil zánik Cuicuilca po výbuchu sopky.  

Během prvních staletí n. l. se město Teotihuacan stalo hlavním městem nejen v Mexickém údolí, ale téměř celé oblasti dnešního státu Mexiko, přičemž jeho vliv sahal daleko na sever, až na území dnešních USA a také na jih, přes oblast Mayů až k území dnešního Hondurasu. V samotném městě v době největšího rozkvětu mohlo žít 200 000 až 250 000 lidí.

Je přitom paradoxní, že dnes neznáme původní název tohoto města. Neznáme ani původní obyvatele města, kdo byli, jak se nazývali, jakým jazykem mluvili. V mayských záznamech se město nazývá jako „Puh“, což znamená „Místo rákosů“. Může se jednat o původní název města, který se odvozoval od „místa vody“, jelikož voda hrála důležitou roli ve významu a vnímání města.

V prvním a druhém století n. l. začala ve městě monumentální výstavba v podobě obrovské pyramidy Slunce a pyramidy Měsíce, přičemž jejich názvy jsou opět až od Aztéků a s jejich původní rolí neměly nejspíše nic společného. Pyramida Slunce stojí na jeskyni a pyramida měsíce pak rámuje siluetu hory, odkud teče voda napájející město. Jednalo se tak nejpravděpodobněji o místa kultu vodních božstev, především boha deště Tlaloca který je často vyobrazován na nástěnných malbách paláců.

Pyramidy se staly součástí tzv. Třídy mrtvých, kterou představuje dlouhá, široká ulice uprostřed města, táhnoucí se v přímé linii jen s malou odchylkou od úpatí pyramidy Měsíce. Kolem Třídy mrtvých pak stála řada dalších menších pyramid, chrámů a palácových komplexů. V druhé části města to byl například chrám Opeřeného hada. Celé město bylo velice pečlivě rozplánované do pravidelných celků, sítí cest, ulic a palácových komplexů.

Výstavba monumentálních pyramid, ale i celé Třídy mrtvých a dalších částí, si žádala ohromné množství pracovní síly. Její využití nejspíše souviselo se způsobem vlády. Je též zajímavé, že město neřídila jedna dynastie vládce, ale šlo o kolektivní způsob vlády urozených lidí. To také vedlo k tomu, že obyvatelé města nepotřebovali písmo ani kalendář, aby oslavovali skutky svých panovníků, ale naopak se dochované nástěnné vyobrazení týká anonymních urozenců a božstev, která byla patrony města a městských představitelů.

Správa města tímto způsobem byla efektivní, jelikož město dokázalo prosperovat celých 600 let. Jednalo se o kosmopolitní město, které nebylo sídlem jedné civilizace, ale zástupců mnoha národů střední Ameriky, jakýmsi srdcem Mezoameriky. Existovaly zde různé okrsky a čtvrti obchodníků, ale také elit, které zřejmě reprezentovali danou oblast či národ. Muselo se zde tedy mluvit několika jazyky, přitom je otázkou, v čem vůbec tkvěl takový úspěch Teotihuacánu? Nejspíše to souviselo s jeho propagandou kultovního a náboženského centra. Také s velkou úrovní obchodu a řemesla, který byl přítomný po celé Mezoamerice. Navíc Teotihuacán kontroloval důležitá naleziště obsidiánu, pomyslného „zeleného zlata“ Nového světa, které bylo nejdražší a nejžádanější složkou mezoamerického umění.

Pád města přišel mezi lety 650 a 700 n. l. z dodnes nepříliš dobře známých důvodů. Tehdy bylo centrum města vypáleno a moc dávného kosmopolitního města upadla. Mohlo se jednat o  cizí nájezd, ale i vzpouru domácího obyvatelstva vůči elitě. Lidé zde však žili i nadále, ovšem monumentální centrum, stejně jako kulturní a náboženský vliv, byli v troskách. Přesto velikost města už žádné jiné pozdější město předkolumbovské éry nepředčilo.