Jak to vlastně bylo s polskou účastí na vzestupu nacismu? Tento podivný zákon zakazuje říkat pravdu

Zákon zakazuje hovořit o spoluvině Poláků na nacistických zločinech v průběhu 2. světové války v rozporu s historickými fakty. Vyjadřovat se lživě navzdory historickým faktům je vždycky problematické a může vést k právním postihům. Příkladem může být Tomio Okamura a další členové SPD, kteří za lživé výroky ohledně nacistických zločinů můžou čelit právním důsledkům. Polský zákon však jasně vymezuje, že o tom co je faktem rozhoduje polský Ústav národní paměti. Což je skutečně kontroverzní, jelikož obvykle o historických faktech rozhoduje složitá badatelská práce, jejíž výsledky se v návaznosti na diskuzi občas proměňují. Vědeckou práci by polský zákon neměl omezovat, ale na hranu nože se dostane každý, kdo se zmíní o případech spáchaných polskými kolaboranty a nebude profesním historikem s akademickým titulem napsaným na jmenovce zvonku u dveří.

Tragikomedie nejen po historické ale i právní stránce

Zákon měl být mimo jiné zaměřen proti pracím historika Jana Tomasze Grosse, který odsoudil “sousedské zabíjení” židů Poláky v Jedwabnem. Polský historik s vyhraněnými názory si z toho pravděpodobně velkou hlavu nedělá. “Jan Tomasz Gross by byl nadšený, kdyby ho v Polsku někdo za jeho práce a názory zavřel do vězení. Bylo by to možná největší zadostiučinění celého jeho dosavadního života. Pokud ten zákon opravdu míří na něj, tak si vláda dává vlastní gól.” Okomentoval osobnost autora mezinárodně uznávané historické knihy Neighbours (Sousedé) Pawel Śpiewak ředitel Židovského historického ústavu (zdroj: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nekdo-chce-vpolacich-vzbudit-pocit-ze-je-svet-nenavidi-polsk/r~1eebe9e01bc111e89efbac1f6b220ee8/?redirected=1521615069).

Asi nejkurióznější částí zákona je, že se nevztahuje jen na komentáře v rámci polské veřejnosti, ale zakazuje “nesprávný” výklad dějin i v zahraničí. Což odporuje základním právním zásadám. Právo státu je vymahatelné jen na jeho území nikoliv jinde. K čemuž se kriticky vyjádřil i Pawel Śpiewak: “Absurdní je pak skutečnost, že se vztahuje i na cizince. To je stejné, jako kdyby Saúdská Arábie vydala zákon, že Polsko má dodržovat právo šaría.” Celkově pak zákon považuje za zcela zbytečný, už jen z důvodu hlavní motivace vlády ve snaze zamezit zejména na internetu často uváděnému slovnímu spojení “polské vyhlazovací tábory”. Takovéto vyjádření sice odráží zeměpisnou polohu největšího koncetračního tábora 2. světové války v Osvětimi, ovšem každý ví, že ho provozovali němečtí nacisté.

Smutné zneužití neznalosti dějin

Vznik zákona je možné hledat ve dvou zásadních příčinách. Problematický je vyhrocený polský nacionalismus, ten se bohužel neprojevuje jen vášnivým fanděním polským sportovcům, ale je i živnou půdou rasismu a zakořeněného antisemitismu. Druhou stranou mince je historické trauma Poláků z 2. světové války. Dějepisné učebnice tradičně hovoří o miliónových obětech na straně sovětského Ruska, ovšem největším utrpením během krvavého konfliktu prošlo Polsko. I díky genocidě prováděné nejen Němci ale i Sověty, byla vyhlazena celá čtvrtina obyvatel tehdejšího Polska! Například vyhlazování zcela srovnatelné se světoznámou tragédií v Lidicích proběhlo ve stovkách polských vesnic, které dnes neexistují a takřka nic se o nich neví.

Bohužel tragikomický zákon polské vlády s nápravou mezer v historickém povědomí o největší katastrofě v lidských dějinách příliš nenadělá, vzbuzuje jen rozporuplné reakce a je pravděpodobně jen hrou na nacionalisticko-populistickou nótu některých voličů.