Čeští vědci odhalují proces umírání. Co před smrtí dělá srdce?

"Než praskne žárovka, někdy chvilku bliká. V srdci je to podobné. Okamžik smrti je z biologického pohledu proces. Z právního a etického hlediska však smrt za proces považovat nelze, a proto na základě celospolečenské dohody pracujeme se smrtí jako s okamžikem," uvedla Kateřina Rusinová, která je přednostkou Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která se studie zúčastnila.

To, jak tento okamžik určit, bylo cílem studie, do níž se zapojily dvě desítky jednotek intenzivní péče v Kanadě, Česku a v Nizozemsku. Podle zástupců UK výzkumníci požádali přes 600 rodin, aby lékařům umožnily sledovat životní funkce jejich blízkých při umírání.

Výsledky studie, kterou publikoval New England Journal of Medicine, ukázaly, že srdeční aktivita se při umírání může po zastavení opět na chvíli obnovit. Podle vědců byla nejdelší prodleva mezi srdeční zástavou a krátkodobým znovuobnovením činnosti čtyři minuty a 20 sekund. Nikdy se však nestalo, že by se krevní oběh obnovil trvale, nebo že by pacient nabyl vědomí. Studie tak podle odborníků poskytla důkazy podporující přístup, kdy se po zástavě srdce čeká pět minut, než lékař stanoví čas úmrtí. Data lze použít k formulování dalších zásad pro dárcovství orgánů.

Podle zástupců UK ke konci roku 2020 v Česku čekalo na transplantaci některého život zachraňujícího orgánu 1103 lidí. V loňském roce se také 81 lidí transplantace nedočkalo.

Aby byla transplantace úspěšná, je nutné k odběru orgánu od dárce přistoupit v co nejkratší době po stanovení smrti. Příjemce tak má optimální šanci, že u něj bude orgán dobře fungovat. Odborníci o možnosti darování orgánů musí uvažovat ještě před smrtí pacienta. Je třeba řešit řadu parametrů, včetně převozu orgánu.

"Ve chvíli přijetí pacienta je prognóza neznámá a o pacienta pečujeme s cílem ho uzdravit. Když se ukáže, že je jeho stav neslučitelný se životem a zároveň, že jeho orgány by mohly pomoci někomu, kdo orgán potřebuje, pokračujeme v péči, která se nazývá péče o 'potenciálního dárce orgánů'," popsala Rusinová. Dodala, že je pak třeba seznámit s tím rodinu a společně probrat možnost zařazení pacienta do dárcovského programu. Podle Rusinové blízcí zpravidla potřebují čas, aby se se situací vyrovnali. V naprosté většině případů ale nakonec odběr orgánu podpoří.

Za Česko se do výzkumu zapojili také lékaři z Kliniky anesteziologie a resuscitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.