Města duchů V: Prokletí Kolmanskopu aneb ani Démanty vždycky nejsou věčné

Nejdřív dovolte malé seznámení s místem: africké pobřežní území a přístav Angra Pequeña (portugalsky Malá zátoka) objevili v roce 1487 Portugalci, jmenovitě dobyvatel Bartolomeu Dias. O čtyři stovky let později tu měl svou obchodní stanici Adolf Franz Eduard Lüderitz (1834-1886). Tento brémský rodák měl za sebou zkrachovalý podnik v Lagosu (Britská západní Afrika), ale to ho nijak neodradilo od dalšího dobrodružství: se svým společníkem Heinrichem Vogeltanzem se rozhodl se vytvořit v jihozápadní Africe kolonii, jakýsi ekvivalent pro německé osadníky, v té době houfně mířící do USA. V květnu 1993 koupil Lüderitz od „kapitána" Josepha Frederikse II. z Bethanie (příslušníka místní etnické skupiny Nama), za 100 £ ve zlatě a 200 pušek přístav s osmikilometrovým okolním pásmem. K dalšímu obchodu došlo 25. srpna téhož roku, kdy Frederiks postoupil Lüderitzovi za 500 £ a 60 pušek pás země o šířce 140 km, táhnoucí se od Angra Pequeña k řece Orange. Z pochopitelných důvodů neslo území jméno Lüderitzland, ale už 24. dubna 1884 přešlo pod správu Německého císařství, aby se předešlo případnému pokusu o kolonizaci ze strany Britů.

Lüderitz, působící v kolonii v letech 1883-1884 jako vrchní úředník (nebo též koloniální vládce) velkoryse organizoval mnoho expedic po celém pobřeží Jižní Afriky s cílem zajistit pro Německo další naleziště zlata a diamantů, bohužel jeho snaha přišla vniveč. Německá koloniální společnost pro jihozápadní Afriku (Deutsche Kolonialgesellschaft für Südwest-Afrika) krátce po svém založení v dubnu 1885 odkoupila jeho aktivity za půl milionu zlatých říšských marek. Lüderitz, zkrušený ztrátou majetku, vyrazil v červenci 1886 na další expedici osobně, ale jeho čtyřčlenná výprava neuspěla. Jeho společníci přepravili dvě malé lodě přes Aus a Bethanii do Nabasdriftu k soutoku řek Fish a Orange, odkud pokračovali k Atlantskému oceánu. Poslední zpráva o Lüderitzově výpravě byla datovaná v noci z 21. na 22. října 1886. Jeho loď nebyla nikdy nalezena. Poté byl na jeho počest přejmenován přístav na Lüderitz, ovšem v roce 2013 uvedli zástupci nástupnického státu Namibie, že hodlají přístavu vrátit jeho původní jméno.

Bohatství mezi kolejemi

Nás ale zajímají osudy malé vesničky asi deset kilometrů od pobřeží, jejíž vznik měla na svědomí písečná bouře; mezi vesnicí Aus a Lüderitzem v přesypech pouště Namib zaskočila volský potah povozníka Johnnyho Colemana a Brit, mající svou firmu v Ausu, se v ní ztratil. Proto se místu, kde se to stalo krátce říkalo Colemanshügel (Colemanův kopec). Později zde vyrostla vesnice nesoucí název Kolmanskop (Colemanova hlava) nebo také Kolmannskuppe (místní africký dialekt mající stejný význam).

Z leteckého pohledu se město zdá být v podstatě malé (zdroj: reprofoto youtube.com)

Dramaticky se historie tohoto místa změnila na počátku 1908, kdy drážní dělník Zacharias Lewala zahlédl mezi pražci na trati Lüderitz-Aus cosi lesklého. Protože už předtím pracoval na diamantových polích v Kimberley, odnesl blyštivý kamínek nadřízenému drážnímu inspektorovi Augustovi Stauchovi. Ten při pohledu na diamant neváhal – zažádal si o licenci na těžbu tohoto nerostu, a ta mu také byla 8. dubna 1908 vystavena. To ale nebylo možné udělat bez patřičného hlášení německé vládě. Protože diamantů bylo v okolí Kolmanskopu tolik, že dle tehdejších svědectví „... stačilo ležet na břiše, pomalu se plazit pískem a sbírat je po tuctech," německá koloniální vláda vyhlásila v září téhož roku prostor jižně od řeky Orange směřující 350 km na sever a 100 km od moře západním směrem za Sperrgebiet (zapovězené území), aby mohla kontrolovat těžbu strategického nerostu. Stauch ještě objevil v roce 1909 údolí Idatal (pojmenované podle jeho ženy Idy), kde byly díky pouštním větrům diamanty dobře viditelné – stačilo je za jasného měsíce podle svitu pouze sbírat.

Diamantová horečka

Do oblasti přibyly stovky německých občanů, které sem z Evropy přitáhla vidina snadného zbohatnutí, po jejichž boku stáli domorodí obyvatelé, najatí pro kopáčské práce. S rozbíhající se diamantovou horečkou rostlo i město. Vyrůstalo v typicky evropském slohu, takže ve zdejší krajině působilo poněkud nepatřičně, dominovaly mu především velké domy, při jejichž stavbě se příliš nehledělo na to, v jakém prostředí stojí. Vedle nich zde byly vybudovány vymoženosti jako rekreační centra, taneční sál, kasino, divadlo, tělocvična či bowlingová dráha. Nechyběly ani obvyklé veřejné instituce: poštovní úřad, řeznictví, mlékárna, pekařství i ledařská firma, nabízející obyvatelům v horkém ovzduší chladivé kusy zmrzlé vody. Zdejší elektrárna se postarala o osvětlení domů, pro nemalý počet dětí byla postavena škola a v nemocnici bylo poprvé v historii jižní polokoule použito Roentgenových paprsků (tvrdí se, že spíš než kvůli prevenci před nemocemi bylo jejich využití motivováno zabránění pašování diamantů).

(zdroj: youtube.com)

Podobný primát měla i lokální tramvajová linka, spojující město s deset kilometrů vzdáleným Lüderitzem a vůbec celá infrastruktura byla ukázkou tradiční německé přesnosti. Jen jedinou věc nešlo zvládnout do důsledků technickým řešením – město trpělo nedostatkem vody, vždyť ve zdejší lokalitě spadlo za celý rok pouhých 50 mm srážek. Užitková voda se čerpala v pětadvacet kilometrů vzdáleném Elizabeth Bay a po částečném odsolení byla přiváděna potrubím do Kolmanskopu, pitná se zčásti dovážela z Kapského města do Lüderitzu, kde byla naložena každé ráno na mezky, směřující do vesnice, aby měli obyvatelé vždy čerstvou vodu. Za šest let od prvního nálezu (1908-1914) dosáhla produkce diamantů až 1000 kg, jejich hodnota přesahovala pět milionů karátů.

V roce 1915 po kapitulaci německého seskupení Schutztruppe kontrolovali území Německé jihovýchodní Afriky krátce Britové, později je postoupili Lize jihoafrických národů. Správou byla pověřena Jihoafrická republika, která však bývalou německou kolonii, nazvanou nyní Jihovýchodní Afrika, ke svému území oficiálně nikdy nepřipojila. Na životě v Kolmanskopu se však nic zásadního nezměnilo až do chvíle, kdy se na scéně objevil sir Ernest Oppenheimer (1880-1957), finančník, podnikatel a především zakladatel společnosti Anglo-American Corporation zabývající se těžbou zlata a diamantů. Krátce po I. světové válce Oppenheimer zaměřil svůj zájem i na oblast Lüderitz a v roce 1920 zde ustavil Consolidated Diamond Mines (CDM) za účelem skoupení místních malých těžařských spolků. Městečko v té době zažívalo největší rozmach – žilo zde asi 300 Němců, 40 jejich dětí a kolem 800 příslušníků etnické skupiny Owambo, pocházejících ze severní části kolonie.

Diamonds are (not) forever

Změna vlastnických práv, klesající ceny na světových trzích, menší výskyt diamantů a otevírání dolů jižně od Kolmanskopu v blízkosti ústí řeky Orange – to vše vedlo k postupnému opouštění tohoto jinak nehostinného místa, které v době své největší slávy mělo na 1300 obyvatel. Podmínky k přežití tu byly tvrdé a život v podstatě jednotvárný. Jak ubývalo drahých kamenů, klesaly výnosy, chyběly peníze a lidé postupně opouštěli své příbytky. Těžba tu byla zastavena po druhé světové válce, protože v roce 1928 byla objevena nová naleziště jižním směrem, centrem těžby se pak stal Oranjemund, existující od roku 1936. Situace v Kolmanskopu byla vyhodnocena jako nerentabilní, proto už sem nebyly zavedeny ani nové technologie. Pár posledních hledačů opustilo město v roce 1954 a dva roky poté Kolmanskop osiřel docela.

Ačkoliv je v městě zřízeno muzeum, zub času je neúprosný (zdroj: reprofoto youtube.com)

Během následujících let vládl v ulicích a v pustých domech všudypřítomný písek – občas se tu objevili zvídaví turisté, odnášející si poslední zbylé cennosti. Zlom pro město nastal v roce 1980 – společnost De Beers Diamont Jewellery, náležící k Oppenheimerově korporaci, se rozhodla vytvořit v Kolmanskopu muzeum, zrenovovala několik domů včetně interiérů, zrestaurovala společenský sál a bowlingovou dráhu s cílem přiblížit atmosféru života německých přistěhovalců, historii těžby diamantů a samotného města, neboť podobný osud stihlo i několik dalších míst v blízkém okolí (Elizabeth Bay, Ponoma). V roce 1990 byla po třináctiletém snažení byla vyhlášena nezávislá republika Namibie, na provozu muzea v Kolmanskopu se tak podílí NamDeb Diamond Corporation, nástupce společnosti CDM, patřící do korporace De Beers.

Vedle písku i umělci

Místo ve vyprahlé poušti už také navštívili filmaři – v roce 1992 se ve zdejší lokalitě natáčel hororový western Dust Devil (režie Richard Stanley). O osm let později sem zavítal dánský štáb, aby tu ztvárnil příběh jedenácti turistů, kterým se v opuštěném městě porouchá autobus a oni hledají různé cesty přežití. Snímek režiséra Kristiana Levringa nese název Král je živ (The King Is Alive). V roce 2007 se tu odehrávala část televizního polodokumentárního seriálu Destination Truth. A nesmíme vynechat ani tradiční série Life After People, jeden díl je věnován právě Kolmanskopu.

S návštěvou to však není tak docela jednoduché, protože – ač to zní paradoxně – v místě nadále platí Sperrgebiet. Kdo tedy hodlá do Kolmanskopu zavítat, musí mít zvláštní povolení, podpisem stvrdit místopřísežné prohlášení, že se nepokusí hledat diamanty a nebude se pohybovat mimo vyhrazené prostory – turisté jsou upozorněni, že v takovém případě má hlídka právo bez výzvy střílet. Nicméně jak ukazují poslední roky, působení všudypřítomného písku, který dříve do jisté míry sloužil k zakonzervování opuštěných staveb, nadále narušuje statiku budov. Není tedy vůbec vyloučeno, že se domy Kolmanskopu buď zřítí, nebo postupně zmizí ve stále vyšších závějích.