Komunismus? Fetiš násilí a cesta do bídy. Vlivný poradce komentuje smrt Castra

Cesta ke zbídačení

"Je skutečně na čase slavit?" pokládá si otázku McTernan. Odpovídá, že pro stoupence levice očividně nikoliv, jelikož z jejich pohledu je smrt Fidela Castra tou nejsmutnější zprávou. Speechwriter tak odkazuje například na lídra britské labouristické strany Jeremyho Corbyna, podle jehož slov Castrovo úmrtí představuje odchod velké postavy moderních dějin, národní nezávislosti a socialismu 20. století.  

Jediná pravda v uvedeném tvrzení se podle McTernana skrývá v jeho poslední části. Castro je totiž dle jeho názoru pouhou poznámkou pod čarou v dějinách světa a mužem, který učinil svou zemi nikoliv nezávislou, ale závislou - ať již na své osobě či Sovětském svazu. "Avšak během pěti desetiletí přesvědčivě demonstroval, že socialistická ekonomika je dobrá pouze k jedné věci - zbídačení celé země," nebere si servítky poradce.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.     

McTernan nepovažuje za překvapivé, že horlivý hold Castrovi nyní vzdávají přední levicoví politici - prezidenti Venezuely, Bolívie a Ekvádoru, tedy Nicólas Maduro, Evo Morales a Rafael Correa. Klade si proto otázku, co vede levici k tomu, že se snaží omlouvat brutálního diktátora, který nechal popravit tisíce Kubánců.     

Předně je to instinktivní antiamerikanismus, tvrdí poradce. Vysvětluje, že pro mnoho levicově uvažujících lidí platí pravidlo "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem" a jelikož Castro představoval úhlavního nepřítele USA, bylo třeba ho podporovat, ať se choval jakkoliv. Paradoxně, tento morální relativismus byl běžně - a oprávněně - odsuzován levicí v době, kdy ho americký prezident Ronald Reagan aplikoval na pravicové režimy, doplňuje McTernan.      

"Bez jakékoliv ironie je oslavována dlouhověkost kubánského vůdce a to, jak přežil tolik amerických prezidentů, aniž by se bral v potaz aspekt, že za svou dlouhou vládu nikdy nevděčil volbám," pokračuje speechwriter.  

Levice nechť se stydí

Druhým faktorem omlouvání Casra je podle McTernana tvrzení, že účel světí prostředky. Kubánský zdravotnický a vzdělávací systém jsou vynášeny do nebes, jakoby jejich úspěchy mohly ospravedlnit porušování lidských práv, na něž pravidelně poukazuje Amnesty International a další nezávislí pozorovatelé, kritizuje poradce. Konstatuje, že svět ve skutečnosti překypuje zeměmi, kterým se podařilo zkombinovat excelentní zdravotní péči a vzdělávání s demokracií a navíc i předrevoluční Kuba měla ve srovnání s jinými latinskoamerickými zeměmi nižší úmrtnost novorozenců.    

"Nemělo by to být překvapivé, šlo o relativně zabezpečenou, středně-rozvinutou zemi bohatou podobně jako jižní státy USA," pokračuje McTernan. Deklaruje, že vyžadovalo velké úsilí a oddanost komunismu a státnímu hospodářství, aby byla rostoucí prosperita Kuby zničena.

Nic z výše uvedeného podle poradce každopádně plně nevysvětluje oblibu Castra mezi levicí. To činí až třetí a nejvíce znepokojivý aspekt, za který McTernan označuje levicový fetiš  násilí. "Revoluce a diktatury jsou brutální a násilné. Pro obhájce Castra nejde o převážně nešťastné a politování hodné vedlejší produkty změn, ale o klíčovou součást jejich apelů," varuje speechwriter.

Vojenský oděv a kult Che Guevary jsou rovněž produktem této posedlosti, tvrdí McTernan. Deklaruje, že láska levice vůči Kubě v sobě nese jistý překonaný vývojový rys, který je nepochybně spojen s pocitem, že násilný převrat je jednodušší cestou k vítězství než potřeba získat si sympatie lidí ve svobodných volbách.    

"Smrt Castra by měla znamenat smrt pro veškerou doznívající víru v socialismus coby správnou a přínosnou formu ekonomického zřízení," nabádá speechwriter. Zoufá si, že namísto toho je využívána jako příležitost oslavovat údajného "šampiona sociální spravedlnosti". Levice by se kvůli tomu neměla nad sebou zamýšlet, ale rovnou se stydět, uzavírá McTernan.