Máme se bát krvavé hry o trůny? K moci se dostávají politické dynastie

Cílem říjnové komunistické revoluce v roce 1917 bylo svržení údajně zkorumpovaného carského dvora, pošlapávajícího práva lidu. O sto let později se v Rusku vytvořil nový dvůr a podle mnohých i nový car. Spjatost s ruským prezidentem Vladimírem Putinem je výtahem k prosperitě a moci. Ztracené pompézní znaky dvorní společnosti se vracejí, ať je to císařský erb, dvoukřídlí orlové, bohatší pravoslavná církev či přejmenování hlavního pluku čestné stráže v Moskvě na Preobraženský podle nejstaršího pluku císařské gardy založeného Petrem Velikým v roce 1683.

Zatímco Putin v Rusku navazuje na éru cara, v USA Donald Trump dovršuje fenomén politických dynastií. Vlivné rodiny Roosvěltů, Bushů a Kennedyů se v USA s chybějící královskou tradicí nejblíže připomínaly aristokratický dvůr, je to však Trump a jeho rodina, která tuto podobnost zpečetil. Jeho dcera, Ivanka Trumpová, má poprvé kancelář v Bílém domě a je oficiální asistentkou prezidenta. Její manžel, Jared Kushner, který získal pozici staršího poradce v Bílém domě, má větší vliv v některých oblastech diplomacie než ministerstvo zahraničí. Toto propojení rodinného klanu s politickou mocí může vysvětlovat, proč Trump vypadal tak uvolněně během své návštěvy Saúdské Arábie, ironicky podotýká The Spectator.

Současný turecký prezident Recep Tayyip Erdogan si vysloužil pro svůj autoritativní styl vládnutí přízvisko sultán. Erdogan se orientálním vládcům přibližuje nejenom svou pevnou rukou. Je často doprovázen svým "prvním zetěm", Beratem Albayrakem, ministrem energetiky a přírodních zdrojů. Erdoganův palác s kapacitou 1000 pokojů u Ankary je větší než Buckinghamský palác. Navíc je postavený nezákonně - v jednoznačném gestu moci - v lese v rozporu s ochranářskými zákony o ochraně.  Erdogan neskrývá svůj obdiv k osmanské říši. Na místě paláce posledního sultána Mehmeda VI. nechal postavit novou budovu. Tento vstřícný postoj se mu vyplácí –v referendu o posílení jeho prezidentských pravomocí byl podpořen členem osmanské dynastie.

Návrat starého uspořádání nebo nová forma moci?

Dvory představovaly po většinu dějin dominantní formu moci a jejich vliv přetrvává dodnes. Spor mezi sunnity a šiíty, který stojí za nepřátelstvím mnoha blízkovýchodních států vůči Íránu a měl významné důsledky pro selhání transformace Iráku, je v zásadě postaven na mocenském sporu ohledně podoby vládnoucí dynastie po smrti proroka Mohameda. Pro sunnity vůdcem muslimského společenství může být v podstatě kdokoliv, koho si obec zvolí. Prvním chálifém se tak stal tchán Mohameda Abů Bakr. Podle šiítů však jediným legitimním vůdcem muslimů může být pouze pokrevní příbuzný Proroka, jímž byl Mohamedův bratranec a manžel jeho dcery Fátimy, Alí ibn Abí Taliba. Jeho potomků podle šiítů patří nejenom muslimský, ale v podstatě celý svět.  

Mocné dynastie stály taktéž za vytvořením moderních států. Bez Oranžské dynastie by zřejmě nevzniklo Nizozemí, bez savojské dynastie by nebyla sjednocena Itálie. Dvory ale nepodporovaly pouze státní revoluce, ale též je potlačovaly. Bývalý Jakobín Napoleon Bonaparte odvrhl myšlenky Francouzské revoluce, která jej vynesla k moci, a založil ještě elitnější dvůr než jaký existoval za francouzských králů. Královský dvůr v Anglii si pod pláštíkem parlamentního státu udržel obrovskou vojenskou a ekonomickou moc.

Pragmatické ovlivňování společenských událostí přirozeně vede k podezření, že svět je v rukou zájmů několika mocných rodin. Konspirační teorie mluví o neobyčejně vlivném spolku Bildenberg ve kterém zasedají bohaté rodiny Rothschildů a Rockefellerů i královské rody zastoupené např. nizozemskou královnou Beatrix. Jejich cílem nemá být nic jiného než totální nadvláda nad světem. Podle konspirátorů je to právě tato elitní skupina, která stojí za projektem sjednocování světa (globalizace), aby jej mohla lépe ovládat.

Ať se jedná o dynastie kritizované konspirátory nebo liberály, pro tyto dvory platí jedno – jsou formovány jako klientské sítě pronikající do státních struktur. Většina současných kapitálových společností mají nejenom podobu rodinných společností, ale přímo nových dvorů, díky čemuž získávají větší vliv než by jim obecně přísluší. Známý mediální magnát Rupert Mudroch prostřednictvím svých novin byl schopen sesazovat premiéry. V politických kruzích byl znám jako neoficiální člen kabinetu s častým přístupem na Downing Street (sídlo anglických premiérů). Andrew Neil, bývalý redaktor časopisu Sunday Times, podotýká, co se říkalo redaktorům: „nejste ředitelem nebo manažerem nebo editorem: jste dvořan. Na dvoře krále Slunce ". Jeden evropský velvyslanec dokonce navrhl, aby EU vyjednávala Brexit přímo s Mudrochem, protože je to on, kdo má skutečný vliv.

Zajímavou skutečností je, že pro mnohé konspirátory jsou nové politické dvory, jako ty soustředěné kolem Putina a Trumpa, těmi, co vůči této formě soustředění moci aktivně vystupují. Toto pozitivní vykreslování určitých účastníků hry o trůny vypovídá dost o tom, proč se dvory vracejí na výsluní. V době obecné nedůvěry k politickým partajím a sílícího přesvědčení o nefunkčnosti demokratické systému jsou dvory symbolem stability. Ačkoliv se zdá, že nedůvěra k mocným dynastiím nebyla nikdy větší, ve skutečnosti je existence dvorů stále více uznávána jako nevyhnutelná konstanta dnešního světa. Konspirátoři, bojující proti skrytým dynastiím tahajícím za nitky, se svou podporou Trumpa a Putina prakticky říkají, že pouze jiná aristokracie může porazit aristokracii.