ROZHOVOR | Česká falza zaujala Američana. Ptali se mě na válku, říká k rozpadu ČSFR. A proč má raději Prahu než Moskvu?

V letech 1992 – 1994 jste učil angličtinu na gymnáziu v Trnavě. Co Vás přivedlo do tehdejšího Československa?Když jsem ukončil své bakalářské studium, požádal jsem o vstup do Mírových sborů. Spolupracoval jsem s dobrovolníkem z jejich řad v Dominikánské republice, když jsem studoval v zahraničí v roce 1991, a slyšel jsem, že sbory právě rozšiřují pole působnosti ve východní Evropě, což se v té doby zdálo jako nejzajímavější místo, které ve světě může být. Takže jsem podal žádost.

Organizace mě poslala do Československa, za což jsem byl šťastný. Měl jsem zájem opravdu dobře se naučit jazyk a poznat kulturu. A snad se i vrhnout na další studium, až se vrátím domů.

Co Vás překvapilo nejvíc, když jste přijel do Československa?Mezi milá překvapení patřila pohostinnost Slováků, vysoká kulturní a intelektuální úroveň mých kolegů a studentů, aktivní zájem žáků o výuku angličtiny (což mi v mnohém usnadnilo práci) a jak rychle se některé věci měnily. Například nově otevřené obchody, vznik bohaté vrstvy obyvatel, ovšem zároveň s tím přišla i chudoba, což rozhodně nebyl příjemný aspekt. Nesmím opominout rozmanitost a krásu slovenské krajiny.

Velmi nemilé bylo zjištění, jak málo jsou moji kolegové na gymnáziu placeni. Vždyť jejich měsíční mzda odpovídala téměř mému příjmu dobrovolníka. Některé věci šly ztuha (určité postoje, zákony a instituce, byrokracie). Uvědomil jsem si, jak těžké je být sám v nové zemi. Setkával jsem se s jednoznačnými projevy sexismu a rasismu. Nedávné události ukázaly, jak jsou tyto postoje rozšířené i v USA, ale po dlouhou dobu nebyly vyjádřeny tak otevřeně. Když se ale vrátím k Československu. Vadila mi bídná nabídka v obchodech, která šla ruku v ruce s neochotou k zákazníkům.

Ale s odstupem doby musím říct, že mě snad nejvíc nadchlo, jak jsem si udělal mnoho přátel a jak rychle se Československo stalo mým druhým domovem.

V té době jste často pobýval v Praze a říkal jste mi, že jste vlastně Slováky poznal dřív než Čechy. Cítil jste tehdy nějaké velké rozdíly mezi nimi?Je těžké srovnávat národy, když znáte zhruba 30 lidí relativně dobře na jedné straně a půl tuctu na druhé straně (v té době). Češi byli rezervovaní. Ale to mohlo být proto, že šlo o Prahu, tedy velkoměsto, na rozdíl od menších měst na Slovensku. Nyní už znám Čechů více, přesto si stále myslím, že Slováci jsou více hrdí na svou pohostinnost, byť si ve srovnání s Čechy ostražitěji chrání svůj jazyk a národ. Češi se více pyšní kulturu a svými vědomostmi.

Znám hodně Slováků se sebekritickým pohledem na sebe sama, s odlehčeným a pohotovým smyslem pro humor, což jsou vlastnosti, kterou velmi oceňuji. Ovšem může to být i tím, že jsem takové lidi prostě náhodou potkal.

Jak jste prožíval rozpad Československa. Neměl jste například obavy, že napjatá situace přeroste ve válku?Všichni doma se mě na česko-slovenský konflikt vyptávali vzhledem k událostem v té době v Jugoslávii. Ale v případě ČSFR bylo zřejmé, že šlo politicky výhodné dělení státu a že násilnické vášně nebyly v hře. Většina mých učitelů na Slovensku byla proti rozpadu federace a myslela si, že to bude pro Slováky špatné. Znal jsem ale i mnoho jiných lidí, kteří konec ČSFR vítali. Já osobně jsem se domníval, že rozdělení Československa není právě dobrý nápad. Mečiar na mě nedělal dojem jako politik s nejlepším programem pro Slovensko.

Kromě jiného se specializujete na nacionalismus. Myslíte si, že rozdělení Československa bylo nezbytné?Zaměřuji si na začátek 19. století, kdy byl nacionalismus většinou progresivní, dokonce revoluční ideologie, která má za cíl přinést svobodu, rovnost a větší zapojení se do demokracie. Na konci 20. století bohužel už tyto tendence u nacionalismu vyprchaly. V té době jsem se nedomníval, že je rozpad ČSFR nezbytný, a bylo to v rozporu s rostoucí soudržností Evropy.

Když se ale nyní ohlédnu zpět, již si říkám, že rozdělení federace bylo dobré pro obě strany. Slováci obdivuhodně ukázali své schopnosti, zbavili se Mečiara, přitahovali významné průmyslové investice (velkou automobilovou výrobu) a začlenili se do Evropy. Už nemohou své starosti svalit na Čechy a již mnohokrát dokázali, že jsou schopni vyřešit si své problémy sami.

Řekl bych, že se Čechům daří lépe bez „kvazikolonie“, ke které měli protichůdný postoj (na jedné straně ji jako „patroni“ podporovali, na druhé straně Slovenskem z pozice „patrona“ pohrdali). Jsem rád, když nyní vidím, jak se oba národy opět dávají dohromady na rovnocennějším podkladě.

Na delší dobu jste se vrátil do Prahy v roce 2015. To musel být úplně jiný svět ve srovnání s počátkem 90. let...V Praze jsem byl častokrát ke konci 90. let, nebyl jsem v ní mezi roky 2001 až 2011. Česká metropole se nezměnila tak překotně, jako tomu bylo v 90. letech, nicméně jisté změny tam byly. Praha v roce 2015 mě ohromila zlepšením životní úrovně mnoha obyvatel. Zůstala česká a zároveň se stala evropským městem. Nedávno jsem byl v Moskvě - sice velké bohatství, ale také nerovnost. Moskva je "SUV a sushi", Praha je "kombi a hamburgery" (Všude! To bylo nové!). Preferoval jsem Prahu.

A ještě jedna změna, která mě překvapila. Když jsem přišel do Československa v roce 1992, pivo bylo jako zjevení. V 90. letech a na počátku nového tisíciletí jsem v USA pořád kupoval české pivo. Ale pak jsme měli revoluci a najednou si můžete koupit všechny druhy chutných místních piv. V mém městě, které má 120 tisíc obyvatel, najdete 4 minipivovary. Byl jsem překvapen, že v roce 2015 i v Praze najdu všechny druhy Indie Pale Ales. Naštěstí si ovšem člověk v Praze stále může koupit skvělou plzeň nebo výborný ležák, kterým dosud dávám přednost.

V USA jste odborníkem na Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ). Jak jste se dostal k tomuto tématu, které je dosud kontroverzní?Téma se přirozeně objevilo při studiu nacionalismu počátku 19. století. RKZ jsou nejvýznamnější literární událostí první čtvrtiny 19. století a jsou jasně spojeny s národním obrozením a jeho potřebami. Byl jsem také přitahován kontroverzí. Vidět padělatelskou hru při tak důležité věci, jako je budování národní kultury, je vzácné a problematické pro mnoho lidí. Chtěl jsem tomu procesu přijít na kloub.

Když RKZ studujete podrobněji, zjistíte, že se jednalo o mnohem méně závažnou „deviantní kreativitu“, než jak se obvykle tvrdí. Zcela to zapadá do chování ostatních národů, které si taky přibarvily dějiny a literární minulost, aby jim byl dodán větší význam. Vzpomeňme najednou ten důraz na „ztracené středověké eposy“, který přitom nebývaly po velmi dlouhou dobu důležité.

Obligátní otázka, na kterou jste již svým způsobem opověděl. Jsou RKZ pravé, nebo jde o velmi zdařilé padělky?S pravděpodobností na 99,9999% jsou to opravdu velmi povedené padělky. Pokud byste si museli vybrat mezi koupí losu a sázením na RKZ, je pravděpodobné, že vaše šance na výhru je v loterii mnohem vyšší.

V 80. letech 19. století byly jazykové důkazy pro podvrh více než dostatečné. Nejde ani tak o podivná slova či pravopis, gramatika je důležitá. Autor (autoři) RKZ nebyl rodilým mluvčím staré češtiny. Udělal chyby, které by nikdo v době, do které se RKZ hlásí, neučinil. Nesprávně formuloval slova (chybná příslovce či komparativy), používal různé formy minulého času nesprávně, špatně časoval slovesa. Asi jako Američan, který sice mluví velmi dobře česky, přesto byste si ho s Čechem nespletli.

Kdyby dnes nějaká nesmrtelná bytost sestoupila a oznámila, že RKZ jsou pravé, bylo by to mnohem víc zdrcující než v roce 1887, kdy vyšlo najevo, že jsou ony rukopisy padělané. Dějiny a literární studia by byly zničeny. Museli bychom přehodnotit vše o tom, jak se literatura a kultura vyvíjejí, jak a kdy bylo přijato písmo, jak se vyvíjí právo, jaké jsou rozdíly mezi středověkem a moderní dobou a jaká je podstata orální kultury. V 80. letech 19. století přijetí skutečnosti, že RKZ jsou mystifikací, dalo mnohému z našeho vědění stabilitu, fakta dávala větší smysl. Nyní by opačný závěr přinesl zmatek.

Jste autorem knihy „Creation the Nation“ (Stvoření národa), ve které porovnáváte Čechy a Rusko na počátku 19. století. Myslím, že mnoho Čechů tuto knihu nečetlo. Mohl byste nám prozradil stěžejní závěry své práce?V historii českého národního obrození je z velké části považováno za samozřejmé, že obnovení české literatury poslouží k vybudování národa, k vytvoření národní literatury. Ve skutečnosti však celá koncepce národní literatury byla v té době docela nová. Chtěl jsem pochopit, proč literární profesionálové (filologové, spisovatelé, historici) byli přitahováni paradigmatem národní literatury, čímž tak významně přispěli k národnímu hnutí.

Můj závěr byl, že klasicistní literární formy a hodnoty začaly být vnímány jako produkty jiné kultury a že také ztratily na kráse. Při hledání nového základu pro literární a estetickou hodnotu našli intelektuálové v nové koncepci národa velký potenciál. Poskytla jim novou misi (stvoření národa), nové literární formy (ohlasy, národní epiku) a další příležitosti k pokroku. Byla to mocná nová perspektiva, kterou jistá estetická potřeba vnesla do vedoucí politické síly.

Rusové, ačkoli jejich literatura byla v roce 1800 ve zcela odlišném bodě, se potýkali se stejnými problémy jako Češi, což mi přímo bilo do očí jako podstatné a neočekávané. A souvisí to s tímto širším vynořením se paradigmatu „národní literatura“.

Češi a Slováci slaví 25 let své samostatnosti. Co byste jim popřál do budoucna?Ještě větší vzájemnou ekonomickou spolupráci a obchodní výměnu, z čeho budou mít obě strany prospěch. Aby se rychle zavřela propast mezi příjmy Čechů a Slováků a platy v Německu. Aby se znovu přihlásili k demokratickým hodnotám a vládám (to druhé bych si přál i v případě USA). A (proč ne?) Nobelovu cenu za literaturu - jak pro Čechy, tak i Slováky.