Financial Times: Pražské jaro stále tíží Evropu. Česká demokracie je živá, ale roztříštěná

Tanky okupační armády v ulicích Prahy, perly mezi evropskými metropolemi. Mírové politické reformní hnutí rozdrcené. Vůdci národa vydávající se pod nátlakem do Moskvy a nucení zřeknout se svých ideálů. Před 50 lety byl srpen v Československu ledacos, jen ne klidný měsíc, napsal deník.

Moskva tvrdila, že okupanti poskytují "bratrskou pomoc" spojenci ze "socialistického tábora" ohroženému kontrarevolucí. Když ale mladí ruští vojáci zabírali Prahu a Bratislavu, šokovaly je posměšky a protesty obyčejných Čechů a Slováků, kteří skandovali "Běž domů, Ivane".

Americký deník také zmiňuje, že pro mnoho mladých občanů České republiky a Slovenska, zemí, které se rozešly v roce 1993, jsou převratné události osm měsíců trvajícího pražského jara něčím vzdáleným a těžko uchopitelným. O pražském jaru se sice učí v dějepise, ale pravděpodobně se to Čechům a Slovákům vrývá do paměti méně než například Američanům válka ve Vietnamu, která zuřila ve stejné době, nebo Francouzům téměř revoluční dění v květnu 1968.

Pražské jaro se jeví vzdálené proto, že tehdejší geopolitické uspořádání je už dávno pryč. Evropa tehdy byla rozdělená studenou válkou na dvě části. Východní polovina strádala pod komunismem - represivním, pochmurným režimem importovaným z Moskvy ve 40. letech, který vydržel dalších 21 let. Dnes jsou znovuzrozené Česko a Slovensko nezávislé a stále více vzkvétající demokracie a členové NATO a EU.

Přesto si ze situace lze vzít ponaučení - a to dokonce trojí. První je to, že doktrinářské ideologie a politické praktiky, ať už ve stylu komunismu z 60. let nebo dnešního dogmatu netolerance hlásaného radikální levicí a pravicí, obsahují zárodky své vlastní zkázy. Přicházejí s nedostatečnými řešeními složitých problémů moderní doby. Šikanují kritiky, vysmívají se expertům a rozum staví na vedlejší kolej. Výsledkem je nevýkonná ekonomika, sociální pnutí a politická nespokojenost.

Dalším pak je, že lidská žízeň po politických právech, spravedlnosti a národní svobodě je neuhasitelná. Během éry komunismu to bylo patrné ve východním Berlíně v roce 1953, v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968, v Gdaňsku v roce 1980 a v pobaltských státech v letech 1988 až 1991. Vlastenectví Čechů a Slováků je spíše civilní než nacionalistické povahy. Opětovné získání nezávislosti je však jedním z nejoslavovanějších výdobytků roku 1989.

Třetím ponaučením je, že politický boj nemůže být veden, jak je tomu dnes mnohde zvykem, jazykem dlaždiče a neotesanými způsoby. Dubček se v roce 1968 nepřestával usmíval a oslavoval tak důstojnost jedince. Lze mu vyčítat naivitu, s níž věřil, že komunismus je reformovatelný. Ale právě on se smál naposledy, když ho po sametové revoluci v roce 1989 na Václavském náměstí vítali jako hrdinu.

Tato tři poučení jsou důležitá, protože západní politická krajina se v uplynulém desetiletí proměnila. Liberalismus je na ústupu, vláda práva je v ohrožení a sílí národní populismus. Transatlantické neshody oslabují NATO. EU je nejednotná, chybí jí politická vůle a dobré nápady. V některých státech vládnou tvrdou rukou tajnůstkářští a manipulativní politici nebo hrubí a domýšliví demagogové.

Dnes prý ale nejsou Česká republika a Slovensko vůči tomuto fenoménu šířícímu se střední Evropou a širším západním světem imunní. Česká demokracie je živá, ale roztříštěná. Po loňských říjnových volbách se do parlamentu poprvé dostala krajně pravicová strana s vazbami na Rusko. Český prezident Miloš Zeman je vstřícnější vůči Moskvě než vůči Bruselu. Premiér Andrej Babiš je miliardář a podnikatel, jehož populistický styl a pletky se zákonem připomínají amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo bývalého italského vůdce Silvia Berlusconiho.

Problémy pak má i Slovensko, kde více než kdekoliv jinde ve střední Evropě dává veřejnost najevo proruské sklony. Únorová vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky ale ukázala, že v tomto státě je něco shnilého. Zločin vyvolal protesty veřejnosti a vedl k demisi premiéra Roberta Fica a jeho ministra vnitra. Ještě před odchodem si Fico vypůjčil něco ze slovníku předsedy maďarské vlády Viktora Orbána a trousil temné narážky na údajně zhoubný vliv, jenž má na Slovensku maďarský rodák, americký finančník a filantrop George Soros.

Obě země tvoří spolu s Maďarskem a Polskem volné regionální uskupení zvané visegrádská čtyřka. Tuto čtveřici však západní státy podezírají, že příliš nedbá na hodnoty EU. Pro Čechy a Slováky je to nebezpečný trend. Vzhledem k tomu, že oba státy jsou malé, mělo by být jejich základním národním zájmem neodchylovat se od evropského mainstreamu, což byla koneckonců hlavní myšlenka pražského jara.