Co by v praxi znamenal Sandersův demokratický socialismus? Politolog má odpověď

Zavádějící popis

Obraz, který Sanders líčí, zachycuje přívětivou sociální demokracii, ve které je tržní ekonomika držena zkrátka na uzdě regulacemi, bohatí jsou silně zdaněni a existuje štědrá záchranná sociální síť, nastiňuje Zakaria. Tvrdí, že jde ovšem o nepřesný a silně zavádějící popis dnešní situace v zemích severní Evropy.  

Jako příklad uvádí politolog miliardáře, kteří by podle Sanderse neměli vůbec existovat. "V přepočtu na obyvatele mají ale Švédsko a Norsko více miliardářů než Spojené státy, Švédsko téměř dvakrát více," upozorňuje Zakaria. Dodává, že skandinávští miliardáři navíc mohou bez zdanění převádět svůj majetek na své děti, v obou zemích neexistuje dědická daň - v Dánsku je 15 % -, zatímco v USA platí druhá nejvyšší daň z nemovitosti v průmyslovém světě, konkrétně 40 %.   

Sandersovo líčení skandinávských zemí, stejně jako většina jeho ideologie, se zřejmě zastavilo v 60. a 70. letech minulého století, kdy uvedené státy byly skutečně průkopníky ve vytváření sociální tržní ekonomiky, konstatuje komentátor. Poukazuje, že ve Švédku se mezi roky 1960 a 1980 podíl vládních výdajů na HDP zvýšil ze zhruba 30 na 60 %.

Zakaria odkazuje na tvrzení švédského komentátora a historika Johana Norberga, že uvedený experiment ve stylu sandersovského demokratického socialismu potopil švédskou ekonomiku a mezi lety 1970 a 1995 v zemi vůbec nevznikala pracovní  místa v soukromém sektoru. V roce 1991 protržní premiér Carl Bildt zahájil sérii reforem, která měla ekonomiku nastartovat, a tak do poloviny minulé dekády Švédsko snížilo objem státních investic o třetinu a vymanilo se z dlouhého období hospodářské stagnace, uvádí politolog.

"Různé verze tohoto problému a těchto tržních reforem proběhly všude v severní Evropě a vytvořily to, co je nazýváno modelem flexikurity, kombinací pružného pracovního trhu s pevnou a štědrou záchrannou sítí," pokračuje Zakaria. Vzpomíná na své setkání s dánským premiérem Poulem Rasmussenem, který v zemi v 90. letech realizoval mnoho reforem a zdůrazňoval, že klíčem celého modelu je zajistit zaměstnavatelům snadné nabírání a propouštění zaměstnanců bez rozsáhlých omezení a soudních sporů.

Rasmussen Zakariovi také sdělil, že Dánsko musí zůstat otevřenou ekonomikou, nestavět obchodní bariéry, získávat přístup na nové trhy a udržovat konkurenceschopnost svých podniků. Pokud se podíváme na dnešní severní Evropu, nalezneme mnoho proinovačních, protržních opatření, například vzdělávací poukázky, ale také spoluúčast ve zdravotnictví a velmi mírnou regulaci, přičemž žádná z těchto zemí nemá ani definovanou minimální mzdu.

Daně zaplatí chudí

Je pravda, že uvedené země mají štědrou záchrannou síť a také vysoké daně, ze kterých je financována, uvádí politolog. Dodává, že se příliš neupozorňuje na to, že aby bylo vybráno dostatečné množství prostředků, tyto daně disproporčně dopadají na chudé, střední a vyšší střední vrstvy, přičemž například Dánsko má jednu z nejvyšších vrcholných sazeb daně z příjmu ze států OECD - 55,9 % -, kterou platí každý, kdo si vydělá 130 % průměrné mzdy v zemi.

Pro srovnání Zakaria uvádí situaci v USA: daň ve výši 55,9 % by musel platit každý, kdo si vydělá měsíčně zhruba 5.400 dolarů (zhruba 124 tisíc korun), zatímco dnes je nejvyšší sazba daně z příjmu 43 % a vztahuje se na příjem přesahující více než devítinásobně průměrnou mzdu, tedy necelých 42 tisíc dolarů měsíčně (téměř milion korun).

Další důvod, proč daňové břemeno v zemích severní Evropy nejvíce zatěžuje chudší a střední vrstvy, spočívá v tom, že musí platit daň z přidané hodnoty ve výši zhruba 25 %, která tvoří více než pětinu daňových příjmů státu, poukazuje politolog. Dodává, že daň z přidané hodnoty je v USA jen 6,6 % a tvoří přibližně 8 % daňových příjmů státu.       

Statistika OECD z roku 2008 také uvádí, že desetina nejbohatších obyvatel USA platí 45 % objemu daně z příjmů, kterou stát vybere, připomíná Zakaria. Vysvětluje, že v Dánsku a Švédsku ale horní desetina platí jen 26, resp. 27 % celkového objemu daně z příjmu, přičemž ve vyspělých zemích je to průměrně 32 %.

Americká levice si zřejmě neuvědomuje realitu, která se ještě více prohlubuje v posledních deseti letech - Spojené státy mají mnohem progresivnější daňový systém než Evropa a horní desetina obyvatel přispívá do daňových výnosů mnohem více než v evropských zemích, deklaruje komentátor. Doplňuje, že aplikace skandinávského ekonomického modelu v USA by znamenala pružnější pracovní trh, méně regulace a větší důraz na volný obchod.

"Znamenala by štědřejší sociální dávky placené daněmi střední třídy a chudých," tvrdí Zakaria. Dodává, že pokud chce toto Sanders zavést, je to skutečně radikální.