Mayové se nejspíš sami podíleli na konci své civilizace, zjistili vědci

V Tikalu bylo nalezeno tisíce staveb, včetně paláců, pyramid nebo hřišť. Zhruba v 10. století našeho letopočtu pak zaniklo a jeho obyvatelé jej opustili. Informoval o tom server idnes.cz.

Jedná se o jednu ze záhad v dějinách střední Amerika. Na samém sklonku slávy se ve městě přestaly stavět významné stavby. Podle archeologů byly nalezeny stopy po požárech paláců tamní smetánky, které jsou jedním z důkazů postupného vylidňování Tikalu, z něhož se nakonec stalo město duchů, které pohřbil prales.

S jinou verzí ale přišel americký biolog David Lentz z University of Cincinnati spolu se svými kolegy ve studii zveřejněné v odborném magazínu Scientific Reports. Odpověď se jim paradoxně naskytla ve vrstvách sedimentů rezervoárů na vodu v Tikalu. Už jenom samotný název města odkazuje na tento životně důležitý element, neboť "ti ak'al" značí v yucatánské mayštině něco ve smyslu "u napajedla".

Ono se totiž v reálu nejedná o původní mayské jméno města, nýbrž o přezdívku, která se ujala po objevení ruin Tikalu v půlce 19. století. Jeho obyvatelé svůj domov nazývali "Yax Mutul", ale ani tak není zcela jasné, zda jde o přesný název.

Lentzova skupina se zaměřila na průzkum sedimentů nádrží Tikalu a došla k závěru, že dvě z hlavních nádraží v centru města byly velice zanesené. Jejich voda pak zřejmě přestala být pitnou.

Vědci pak použili rentgenový fluorescenční spektrometr, prostřednictvím něhož identifikovali chemické látky ve zkoumaném materiálu. Poté zjistili, že sedimenty tikalských nádrží obsahují velké, až nebezpečné množství rtuti. Dále také v sedimentech objevili DNA sinic, které dokáží otrávit vodu nezanedbatelným množstvím jedovatých látek.

Závěry jsou takové, že klíčové vodní nádrže v Tikalu byly v té době téměř nepouživatelné, s čímž se město ke své smůle potýkalo v tu nejhorší možnou dobu. Mayové tehdy čelili problémům s rostoucí populací, likvidací zemědělské půdy a desetiletím devastujících such. Ze zničených zásob pitné vody se pak stal poslední hřebíček do rakve.

Kenneth Tankersley, který je taktéž členem zmiňované skupiny, hovořil o zálibě v barvách, která byla pro Maye typická. Nejvíc milovali barvu z rumělky nebo minerálu cinabarit. Jedná se o krvavě zbarvenou sloučeninu síry a rtuti.

Mayští malíři používali barev rumělky při malování zdí paláců, duchovních míst a dalších staveb, ale i třeba keramiky. Rumělka ale bohužel obsahuje jedovatou rtuť, která se z ní může za splnění určitých podmínek uvolnit. Staletí dešťů a povodní jí pak vymývaly a odváděly přímo do městských nádrží na vodu. Mayové navíc během pohřbů také sahali po tekuté rtuti.

Dějiny lidstva ukazují, že znečištěná voda ve městech je spíše typická pro chudé obyvatelstvo, k němuž se čistá nedostane. V případě Tikalu nicméně došlo ke kontaminaci nádrží přímo v samotném centru města, tedy v blízkosti paláců a chrámů. Podle Lorentze to byli zřejmě samotní vysoce postavení obyvatelé, kteří se rtutí trávili, kdykoliv pili nebo jedli.

Jinak tomu nebylo ani u dalšího zdroje jedu v tikalských nádražích, jímž byly sinice. Jedná se o fotosyntetické bakterie se schopností se rychle množit v případě značného znečištění vody, především fosforem. 

Archeologům se u jedné z kontaminovaných nádrží podařilo najít pozůstatky kuchyně pro vládce Tikalu. Šlo o vyhozené zbytky po vaření, které se pomocí dešťů a záplav dostaly přímo do nádrží, což mělo za následek přemnožení sinic v podobě vodních květů.

Lentzova skupina nalezla v sedimentech stopy DNA sinic rodů Planktothrix a Microcytis, které dokáží vyprodukovat značná množství mikrocystinů, což jsou jedovaté peptidy, které ohrožují játra a mohou být i nebezpečnými neurotoxiny nebo karcinogeny.

Kontaminované nádrže v Tikalu pak měli za následek ztížení situace už v tak dost upadajícím městě. Zdejší lidé si to vyložili tak, že jejich vládci, jež jim měli zajistit dobrou úrodu, dostatek jídla i kvalitní vodu, upadli do nepřízně mayských božstev. Přesně to pak vedlo k definitivnímu pádu a vylidnění města. Kolem roku 950 se už z Tikalu stalo město duchů, v němž se proháněla divoká zvěř.

Badatelé se domnívají, že k něčemu podobnému mohlo dojít i v dalších mayských městech. Z tohoto důvodu začali analyzovat sedimenty jejich nádrží podobně, jako tomu bylo v Tikalu.