ROZHOVOR | Bez covidu by pro Bidena bylo těžké Trumpa porazit, říká amerikanista

V srpnu měli republikáni i demokraté možnost prezentovat svoji agendu na tradičních stranických sjezdech a oficiálně nominovat své kandidáty pro nadcházející volby. Jak na Vás sjezdy působily a co vypověděly o směru, kterým se politika moderní Republikánské strany ubírá?

Na těch sjezdech jsme mohli názorně vidět, že poselství, které se obě strany snažily voličům prezentovat, bylo dramaticky odlišné. Poselství Republikánské strany bylo v podstatě následující: ,,Jestli si chcete zvolit demokraty a Joe Bidena, tak naše země nebude fungovat, budeme tu mít rozvrat, vedle vás budou žít gayové a země skončí v naprostém chaosu a anarchii.“ Zatímco ale země už je v naprostém chaosu a anarchii. Stačí se podívat, co republikáni za čtyři roky provedli. Demokraté na druhou stranu vystoupili jako strana, která tohle dokázala nějakým způsobem reflektovat a nabídnout řešení. Republikáni na svém sjezdu více méně bili na poplach, u demokratů byla znát tendence sjednocovat a dát zemi zpět do pořádku.

U demokratů byl za mě osobně takovým „highlightem“ projev Michelle Obamové. Ona už i během toho, co byla v úřadu, kladla důraz na takovou tu mentalitu nebo přístup „when they go low, we go high“, což je na jednu stranu obdivuhodné, každopádně i podle komentátorů Billa Mahera a dalších to není úplně vhodný přístup, pokud chcete vyhrát volby. Allan Lichtman na příklad shrnul obě dvě strany následujícím způsobem, který mně osobně se velmi líbil, a sice, že republikáni nemají žádné priority, ale mají páteř, zatímco u demokratů je to přesně obráceně. Ti sice mají principů v podstatě plnou půdu, ale nemají žádnou páteř. Raději se nahrbí a ohnou, než aby si za těmi svými principy stáli a bojovali za to, čemu pevně věří. A to je také mimo jiné důvodem, proč se jim během voleb, ať už prezidentských nebo senátorských, nepodařilo tu jejich platformu nějakým způsobem prosadit, byť je jejich politika z mého pohledu pro 21. století mnohem praktičtější. Čímž neříkám, že by demokraté měli hrát špinavou hru jako republikáni, ale osobně se domnívám, že kdyby se v roce 2016 Trumpovi postavil Bernie Sanders, tak bychom dnes měli jiného prezidenta a poslední čtyři roky jsme mohli vidět úplně jiné Spojené státy. 

Zajímavý byl i projev kongresmana Tima Scotta, který je jedním z mála zástupců afro-americké komunity uvnitř Republikánské strany. Scott na příklad hovořil o tom, že se na rozdíl od svého dědečka, který byl nucen pracovat na plantážích a kterému se nedostalo ani základního vzdělání, stal prvním Afroameričanem zvoleným do Kongresu. Z Republikánské strany tohle neslyšíme příliš často. Jak jste jeho projev vnímal?

Neříkám, že se mi jeho projev úplně zamlouval, ale byl to svým způsobem v podstatě takový modernizovaný přístup k té straně jako takové. Odkazoval se v něm vlastně i na Martina Luthera Kinga, že on sám nebyl posuzován na základě barvy pleti, ale svého charakteru, což si osobně myslím, že Martin Luther King by se divil, kdyby tohle slyšel, natož od někoho z republikánů. Ale přece jen i Scott využil situace a obul se do demokratů za socialismus. Mně samotnému zůstává otázkou, proč je tento levicový étos ze strany republikánů tak démonizován. Ve Spojených státech vlastně kohokoli chcete označit za nepřítele, tak mu dáte nálepku socialisty nebo komunisty, přitom, co jim vlastně vadí? Vadí jim špatná zdravotní péče, bezplatné školství, rovnoprávnost manželství nebo legalizace marihuany? Nebo příliš velká role státu? Což si osobně já myslím, že je asi ten zásadní problém.

Každopádně v tom svém projevu zmínil na příklad i podporu matkám samoživitelkám nebo jisté daňové úlevy, což opět, to jsou dvě věci, které musíme rozlišovat. V době ekonomické prosperity není tak těžké ty daňové úlevy nějakým způsobem prosadit, protože tady funguje určitá konjunktura. Obamova vláda musela překlenout ekonomickou krizi a i během téhle krize jeho administrativa dokázala snížit daňovou zátěž o nějakých 600 miliard, což je naprosto fantastický výkon. Kromě toho dokázal ekonomiku i nadále stimulovat a myslím si, že v podstatě ta další administrativa vždy částečně těží z toho, co udělala ta předchozí, takže vlastně ty úspěchy, které si Trumpova administrativa nyní připisuje, nejsou úplně její. 

Kdy jste zaznamenal ten razantní ideologický zvrat uvnitř Republikánské strany, který ji v podstatě proměnil v kult osobnosti?

Osobně se domnívám, že kult osobnosti je záležitostí posledních pár let, který přišel s Donaldem Trumpem. Určitě nějaký ideologický posun v tom myšlení můžeme pozorovat už od Baracka Obamy. Ne náhodou se mu přezdívalo „prezident sociálních sítí“. Rozhodně oproti tomu, co vidíme dnes, se na sociálních sítích prezentoval takovým, řekl bych, decentním způsobem, přičemž se především pokoušel vybudovat si vztah s mladými voliči. Na druhou stranu v roce 2016, kdy už tu téma sociálních sítí bylo zaběhlé a ty platformy se začaly rozrůstat, Trump věděl, jak tohohle světa využít a vybudovat si tu svoji značku. Samozřejmě neokonzervatismus jako takový měl svoje kořeny už v 80. letech za Ronalda Reagana, kdy i tady došlo k určitým změnám v tom zaběhlém establishmentu. Kladl se mnohem větší důraz na fiskální politiku nebo na omezenou roli státu, privatizaci a tak podobně. Ten další vývoj se odehrál pak za George Bushe staršího a především pak za Bushe mladšího. U něj bylo zajímavé, že během předvolebních kampaní kritizoval Billa Clintona za přílišnou intervenci Spojených států ve světě, přičemž on sám nebyl zrovna příznivcem konfliktů nebo válek. Bohužel pro něj pak přišlo 11. září a věci nabraly trochu jiný spád. Rozhodně ho nechci v tomhle směru nějak omlouvat, ale Bush měl tu smůlu, že byl obklopen lidmi jako Dick Cheney nebo Donald Rumsfeld, kteří ho v tomto ohledu přitlačili ke zdi. Bush byl a je poměrně citlivý člověk a někteří dokonce tvrdí, že tu tíhu úřadu už potom nenesl zrovna nejlépe.

Trump svým způsobem úplně na ty předchozí generace republikánských prezidentů nenavazuje a snaží se spíše využít způsobu, jak voliče oslovit a v tomhle mu právě výrazně hrají do karet moderní média. Jak nebo proč se ta strana změnila v kult osobnosti, to je otázka. Je pravda, že řada z těch, kteří dnes za Trumpem stojí, jako Ted Cruz a jiní, proti němu hodně zbrojili v debatách v roce 2015. Každopádně po volbách se kolem něj strana pevně semkla, byť to pro všechny tenkrát byl poměrně šok, že Trump volby vyhrál a ani teď bych neřekl, že jsou z něj republikáni zrovna dvakrát nadšení, i když to navenek může působit jinak. Konec konců, v letošních volbách se nenašel nikdo z republikánů, kdo by se mu byl ochoten vzepřít nebo postavit. To také svědčí o určité zbabělosti té strany a o tom, že postrádá právě ty principy. 

Co je letos oproti roku 2016 jinak? Trumpa i Republikánskou stranu postupně opouštějí tradiční voliči. Jedná se především o voliče nad 65 let a matky samoživitelky. Ovlivnila na poslední chvíli pandemická situace mínění voličů, dokonce více než impeachment?

Upřímně, myslím si, že kdyby nepřišel koronavirus, tak by to Biden měl mnohem těžší. Tím, že ekonomika teď opět strmě klesá, spousta lidí přijde o pracovní místa, na což Američané slyší – na pracovní místa a peníze. To jsou podle mě témata, na kterých může Biden svou kampaň úspěšně vystavět. Podívejme se na příklad na první nebo druhou světovou válku, kdy Amerika dlouho váhala, zda se zapojí nebo ne. Vždy bylo potřeba, aby se něco hodně razantního stalo. V případě první světové války to bylo potopení ponorek nebo Zimmermannův telegram, v druhé světové válce to byl útok na Pearl Harbor, a byť se jednalo o zásahy zvenku, Američané se jimi cítili ohroženi. To, jestli tady Rusko nějakým způsobem zasahovalo do voleb v roce 2016 nebo se chystá to udělat letos, to je něco, co si úplně neumí představit - stejná věc s Ukrajinou. Když se podíváme na útoky z 11. září, tehdy tam zemřely asi 3 000 lidí a kvůli 3 000 lidí se v podstatě změnila politická mapa světa. Nechci tu mluvit o nějaké přímé paralele s koronavirem, ale opět je to něco, s čím se Amerika může daleko lépe ztotožnit. Dokážu si představit situaci, kdy se při volbách někdo Trumpa zeptá: ,,Proč jste mi nezachránil babičku? Mohli jste odpovědět dřív, mohli jste zavést roušky, mohli jste omezit společenský kontakt, mohli jste spoustu lidí zachránit, ale vy jste nic nedělali, vy jste jen čekali, jestli se to přežene.“ Tohle je věc, kterou si myslím, že Biden může obrátit ve svůj prospěch.

Od doby Trumpova impeachmentu má na své straně prezident také historicky nejnižší číslo vysokoškolsky vzdělaných, převážně bělochů. Problémy se zdá mít především mezi voliči na jihu, ať už jsou to státy jako Florida nebo Arizona, Texas a Georgia, které se také poprvé zařadily do kategorie „swing states“. Faktorů je zde hned několik, významnou roli tu hraje ale i rostoucí populace minorit jako jsou např. Hispánci nebo Latinoameričané. Jak se měnící se demografie na jihu, která začíná být spíše pro-demokratická, podle Vás promítne do letošních voleb a do voleb následujících?

Spousta obyvatel, kteří opouštějí Latinskou Ameriku, zůstane na jihu. Hodně málo z nich směřuje na sever do Washingtonu nebo někam k jezerům. To je dáno tím, že většina z nich jednoduše nemá finanční prostředky na to, aby se posunula někam dál, a tak zůstávají hned za hranicemi. Tím pádem, určitě státy na jihu jako Arizona, Texas, Louisiana a další procházejí určitými demografickými změnami. Máme v nich okrsky, kde voliči volí modře. Jsou to především okrsky s dominancí černochů nebo Hispánců, kde republikáni úplně neumějí reflektovat ty společenské nebo ekonomické problémy, které tihle migranti mají poté, co se dostanou do Spojených států.

Na sebevědomí jim nepřidá ani fakt, že se proti nim na hranicích staví zeď. To jsou faktory, které mohou vést k tomu, že i Texas časem zmodrá. Krásným příkladem je Florida, která je dnes mnohem více nakloněná demokratům, stejně tak jako Nové Mexiko, které volilo pro Clintonovou v roce 2016. Proto máme i mnohem více těch tzv. swing states neboli „států na houpačce“, které se postupně přesouvají z té oblasti států kolem jezer směrem na jih. Pokud tento trend bude pokračovat, podle prognóz by hispánská populace měla během dalších 40 let vzrůst až o 10 %, černošská populace o 2 %, asijská populace o 4 %, zatímco populace bělochů by měla klesnout asi o 15 %. Jinými slovy budou běloši v roce 2060 v podstatě menšinou ve vlastním státě. 

Odborníci jako Thomas E. Patterson z Harvardské univerzity se obávají budoucnosti Republikánské strany jako takové. Kritizují např. složení strany, která je dnes zhruba z 85 % bílá nebo její neschopnost reflektovat a vyvíjet se spolu s trendy společnosti, ať už se jedná o otázku rovnoprávnosti manželství nebo plošné interupce. Má podle Vás Republikánská strana, tak jak ji známe dnes, budoucnost v americké politice?

Když se podíváme na dnešní demokraty, jako strana se určitě od 20. století etnicky rozvinuli. V roce 1997 demokraty volilo zhruba jen 5 % Hispánců, dnes je to 12 %. Jinými slovy, těch „čistě bílých“ voličů u demokratů ubývá a právě třeba černoši nebo Hispánci patří dnes i mezi ty skupiny, které jsou výrazněji více zasaženy koronavirem. Obecně jsou to lidé z nižších společenských vrstev, které ten zavedený systém úplně nereflektuje. Tihle lidé mají právě u demokratů mnohem větší zastoupení než u republikánů, kde za posledních 20 let zůstala voličská základna v podstatě stejná. Už jen při pohledu na letošní prezidentské primárky je zřejmé, že demokraté nabídli mnohem rozmanitější složení. Měli jsme tam kandidáty jako Cory Booker, Kamala Harrisová, Andrew Yang, Pete Buttigieg – veterán, gay a zároveň starosta města v konzervativní Indianě. Byť tomu tak vždy nebylo, teď jsou demokraté tou stranou, která favorizuje inkluzi a progresivní trendy.

Stále ale existuje řada amerických voličů, která má ráda svou zemi a usedlejší styl života, ať už na jihu nebo středozápadě, a takoví lidé potom cítí, že jejich identita je svým způsobem ohrožena. Z toho právě naopak těží republikáni a potažmo i Fox News, což je současně nejsledovanější stanice ve Spojených státech. Když Fox News člověk sleduje, tak vlastně dostane dojem, že Amerika je věčně pod nějakým útokem – ze strany liberálů, ze strany gayů, klimatické lobby a tak dál – a ta stanice zase nějakým způsobem těží ze strachu těch lidí. To můžeme konec konců pozorovat i u nás. Lidé nemají ani takový strach z migrace proto, že by se báli o pracovní místa, ale spíše proto, že se bojí o svou zemi a o to, že ji přestanou poznávat, že jim přestane patřit. Bohužel, tohle je něco, co levicové strany a ani vlastně ty středo-pravicové nedokáží reflektovat. To je strašně důležité. Je potřeba, aby byly schopné voličům sdělit: ,,Ano, my chápeme vaše starosti a postaráme se o to, abyste měli důstojný život, i když budeme muset tu zemi třeba trochu otevřít.“

Jestli jsou republikáni stranou, která má v 21. století ještě nějaký potenciál? Těžko říct. Je republikán a republikán. Rand Paul byl příkladem takového moderního republikána stejně jako na příklad Arnold Schwarzenegger, který se v podstatě choval jako ukázkový demokrat. Já se domnívám, že nějaké náznaky stranu určitým způsobem modernizovat tu stále jsou, ale pokud ta strana bude nadále držena pod diktátem Mitche McConnella a jemu podobných z Kongresu, veškeré modernizační tendence budou drženy hodně zkrátka. Porovnejme jen věkový průměr obou stran. V dolní sněmovně máme na druhé straně na příklad Alexandriu Ocasio Cortez, která je jednou z těch mladších kongresmanek, republikáni jsou oproti tomu stále tou „Grand Old Party“. Je to vlastně i paradox, že ta strana stále přežívá, byť nedokáže nabídnout žádná průlomová řešení.