ROZHOVOR | Řítí se východní Asie do války? Dochází k zásadní změně, varuje odborník

Jak 70 let po porážce vnímá Japonsko svou roli ve druhé světové válce?

Odpověď není úplně snadná, protože v Japonsku neexistuje jednotný výklad druhé světové války. Většina dnešních Japonců vnímá nezúčastněně, jako velké historické zlo protkané smutkem a spoustou obětí. Konzervativnější, starší a více pravicoví Japonci ale chápou tehdejší Japonskou politiku jako hrdinskou a legitimní. Věří, že byla vedena snahou o vymýcení západního vlivu na Asii a také ospravedlněna nadřazeností tehdejší japonskou společnosti nad ostatními společnostmi Asie, kterým expanzí pomáhalo (toto je viditelné i ve zobrazení slunce a paprsků na válečné imperiální vlajce).

Pak ale ve společnosti existuje i menšina opačně naladěných Japonců, kteří věří, že se Japonsko dostatečně nevypořádalo se svojí účastí ve válce a mělo by provést více formálních omluvných kroků, například uznat a odškodnit oběti nucené prostituce. Ti jsou spíše mladší, více vzdělaní a levicověji smýšlející, ale ne nutně.

Když budeme konkrétnější. Jak se současné Japonsko staví ke svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki? Ostatně dodnes panují mezi historiky neshody, zda to vůbec bylo nutné...

Svržení bomb je pro Japonce nadále velmi traumatické. Podle nedávného průzkumu novin Asahi Šimbun si jen 14% Japonců myslí, že použití jaderných zbraní na japonská města bylo legitimní. Pro porovnání – ve Spojených státech je to více než 50%. Nejsou to tedy jen někteří z historiků, ale i naprostá většina japonské společnosti. Odvrhnutí jaderných zbraní se stalo součástí japonské poválečné identity a prostupuje všemi vrstvami společnosti.

Válečná svatyně Jasukuni popuzuje Čínu, Jižní Koreu a další země. Co toto místo pro Japonce vlastně znamená?

Nemyslím si, že by pro běžného Japonce svatyně Jasukuni, jež obsahuje duše padlých vojáků, byla nějakým významným prvkem národní identity. Mnoho zejména mladých Japonců, naopak nesouhlasí s návštěvami svatyně, které vykonávají a vykonávali pravicoví japonští politici. Spíše podle mne pravicoví politici využívají návštěv svatyně pro získání podpory ze strany konzervativních voličů.

Peking často obviňuje Japonsko, že se vrací k militarismu. Jsou takové obavy oprávněné? Například v dubnu premiér Šinzó Abe nevyjádřil tradiční „upřímnou omluvu" za agresi, přitom tato fráze je prý velmi důležitá.

Nemyslím si, že by se Japonsko k militarizaci vracelo, rozhodně ne v blízké budoucnosti. Ano, je pravda že Abe použil pouze výraz „hansei" (reflexe minulosti) a ne „owabi" (omluva), nicméně to ještě neznamená, že by japonská společnost souhlasila s militarizací (byť souhlasí a podporuje vlastní obranné vojenské složky).

Abe je pravicový jestřáb, podobně jako býval například někdejší premiér Džunničiro Koizumu, který rovněž jako on podporoval pravicový nacionalismus. Ani tomu se ale nepodařilo společnost přimět ke změně mírové ústavy. S omluvami je to složité. Japonsko se několikrát už v historii formálně omluvilo (významná byla například omluva bývalého premiéra Maruyamy), ale někteří politici potom ty omluvy znevážily zpochybňováním své viny na hrůzách první poloviny 20. století.

Na druhou stranu jak v Číně, tak v Jižní Koreji není vidět výrazná snaha o uznání japonských omluv a je i otázkou, zda třeba Čína o narovnání vztahů vůbec stojí, zda by to naopak neodporovalo její tvrdé politice k Japonsku.

V Evropě jsou v poslední době na vzestupu populistická hnutí, xenofobie a nacionalismus. Lze pozorovat podobný trend i v Japonsku?

Ano, a dochází k jedné zásadní změně – terčem nacionalismu jsou už méně a méně Spojené státy a naopak více a více Čína. Od druhé světové války japonští pravicoví i levicoví nacionalisté odmítali Spojené státy, které viděli jako agresora, jenž zamezil Japonsku stát se „normálním" státem a tím ho „obral" o vlastní zahraniční politiku.

Nyní ale japonská elita i nacionalisté zdůrazňují Čínu jako hlavního agresora a revisionistickou velmoc, která ohrožuje status quo v regionu. Jde navíc o oboustranný proces. Za posledních deset let se snížila obliba Japonců v Číně (rovněž také v Jižní Koreji) i obliba Číňanů v Japonsku. Jediné, co se lepší, jsou vztahy mezi Korejci a Číňany.

Jakou má Tokio v současnosti válečnou doktrínu?

O válečné doktríně lze mluvit jen těžko. Japonská ústava zakazuje Japonsku vlastnit tradiční armádu. Nicméně premiér Abe v současnosti přijímá novou bezpečnostní strategii. Jejím cílem je „proaktivní přístup k míru", což je poměrně nová definice.

Zatím není úplně jasné, jak se strategie v praxi projeví, ale pravděpodobně půjde dosavadním „rozšiřováním" vojenské aliance se Spojenými státy a jejím navázání na mírové operace OSN. Tudíž tak, aby Japonsko mohlo na základě výjimek posílat vojáky mimo své území. Tyto výjimky se stávají čím dál častějšími.

V Jihočínském moři (a nejen tam) už delší dobu panuje napětí kvůli sporným ostrovům, znepokojení nedávno vyjádřily i USA. Hrozí dříve či později nějaký otevřený válečný konflikt, jak se občas v médiích spekuluje?

Nemyslím si. Sázky jsou příliš velké a žádná z velmocí si to nepřeje. Japonci mají krytí ze strany USA, které ostrůvky Senkaku/Diao-yu zařadily do svého bezpečnostního pásma.

Čína by proto riskovala příliš, navíc má spoustu vlastních palčivých problémů sahajících od environmentálních (desertifikace, znečištění vzduchu, půdy i vody, nedostatečné zásoby vody), sociálních až po demografické (stárnoucí populace brzy výrazně dopadne na čínský ekonomický růst). Silná rétorika vůči ostrůvkům je podle mne spíše snaha udržet si tvář a tím i vládu před vlastním lidem. Do krajností ale nezajde.

Jaké jsou nyní vztahy mezi Tokiem a Washingtonem? USA se staví do role spojenců Japonska, ale předpokládám, že se nějaké „třecí plochy" najdou.

Vztah Spojených států s Japonskem je v současnosti dost možná jeden z nejlepších, který v historii pamatujeme. Američané garantují nukleárním deštníkem a 35 tisíci vojáky v regionu, Japonsko poskytuje logistickou a finanční sílu (je například druhým největším plátcem do rozpočtu mírových misí OSN. Dřívější premiér Nakasone proto o Japonsku mluvil jako o letadlové lodi USA).

Frikce, které registrujeme – například nejasná japonská pozice k navržené obchodní smlouvě TPP, japonský protekcionismus některých ekonomických odvětví (zejména zemědělství) nebo dlouhodobá nespokojenost s chováním amerických vojáků na Okinawě, podle mne alianci výrazněji neovlivňují.

Islámský stát před časem popravil dva občany Japonska. Jaký postoj k islámu mají Japonci a žijí vůbec v Japonsku muslimové?

Japonsko je etnicky velmi homogenní stát. 98.5 procent obyvatel země jsou etničtí Japonci a ani imigrace do země není nijak silná. Je to dáno více faktory – geografií, složitostí japonského jazyka, firemní a kulturní růzností, na základě které si firmy primárně vybírají japonské pracovníky (aby nemusely vysvětlovat firemní kulturu cizinci) nebo hrdostí Japonců na práci (i nejnižší profese, které na západě obvykle zastanou cizinci, jsou vykonávány Japonci).

Proto ty zkušenosti s islámem nejsou příliš velké. Muslimů žije v Japonsku - zemi se 127 miliony lidí - zhruba 70 tisíc, což je ani ne 0.05 procenta. Za své dva roky žití v Japonsku jsem nezaznamenal jakékoliv negativní emoce směrem k tomuto náboženství.

Závěrem jedna odlehčující otázky. Když se řekne Česká republika, co Japoncům vyvstane na mysli?

Klasická hudba, zejména Antonín Dvořák. Potom film, hodně známý je Jan Švankmajer. Pak tradičně pivo a Praha (občas mám pocit, že Prahu zná více lidí, než Českou republiku). A nakonec si některé starší ročníky vzpomenou i na české hokejové vítězství na olympiádě v Naganu.

Děkujeme za rozhovor.