Kadykčan, ruský umírající svědek měnících se poměrů

Vůbec poprvé se jméno Kadykčan (rusky Кадыкча́н) objevilo na mapce geologa Borise Ivanoviče Vronského (1898-1980), laureáta státní ceny a autora publikace o problematice Tunguzské záhady (Тропой Кулика, 1968), který v roce 1935 se svou skupinou prováděl v povodí řek Emtěgej a Chudžach v Susumanské oblasti průzkum zaměřený na uhelné sloje. Název může znamenat buď „malé údolí" nebo „propast"; stejnojmenná říčka je levým přítokem Arkagaly. O rok později už Vronskij nalézá u Emtěgeje mohutné zásoby kamenného uhlí, které zajišťuje teplo a palivo pro oblast u řeky Kolymy. Už následujícího roku jsou tu otevřeny tři doly – Мальдяк, Ударник a Стахановец – ty z nařízení Západního báňského úřadu spadají pod centrální obec Susuman. Je však jasné, že toto zázemí nebude stačit, proto se staví na „zelené louce" nové město, i když tento výraz v souvislosti se sibiřským podnebím zní spíš jako ironie.Vězni jako staviteléKdyž tu byl v srpnu 1937 otevřen první zlatý důl (těžilo se tu i stříbro a cín), začalo na březích řeky Chudžach z ničeho růst město, jehož staviteli byli - vězni. Do nehostinné lokality byli sváženi „obyvatelé" gulagů, kteří tu za tvrdých podmínek budovali nová obydlí pro budoucí horníky. Díky drsnému sibiřskému podnebí a namáhavé práci s minimem bezpečnostních opatření se místu říkalo přiléhavě Údolí smrti, což ale nemá nic společného se jménem města, jak bývá chybně uváděno. Dalším důvodem úmrtí byl oxid uhličitý unikající ve formě plynu z podzemních jezer, ovšem méně vzdělaní jedinci přisuzovali tyto tragédie místnímu ďáblu. Je doloženo, že poslední odsouzený skončil výkon trestu právě zde v roce 1960, ale už před ním se mnoho bývalých vězňů rozhodlo zůstat v místě, které vlastníma rukama vybudovali. Město mělo k dispozici školu, nemocnici a obchody pro běžnou denní potřebu a stále rostlo. Vždyť Kadykčanské doly patřily k největším v zemi, hlavní štola zabíhala 400 metrů pod povrch. Během stavby Kadykčanu bylo otevřeno 12 dalších dolů a vystavěny čtyři vesnice. Díky tomu byla Susumanskaja oblast nařízením prezídia Nejvyššího sovětu povýšena na okres. Největší část uhelné produkce byla určena pro elektrárnu Arkagalinskaja.

Pro tuto oblast je typická velice malá hustota obyvatel na kilometr čtvereční, pohybuje se na neuvěřitelném čísle 2,5. Populace v Kadykčanu stoupala spíše pozvolna - oficiální čísla říkají, že v roce 1970 tu žilo 3 374 lidí, o deset let později 4 764 a maximum obyvatel měl Kadykčan v roce 1986 – 10 270. Ovšem už o tři roky později je zaznamenán citelný úbytek obyvatelstva (5 794) odrážející politické změny v Evropě.

Konec ruku v ruce se SSSRPo rozpadu Sovětského impéria došlo i k ráznému útlumu těžby uhlí, dílem šlo o celosvětový trend v důsledku přechodu na ropný průmysl, což samozřejmě postihlo celou lokalitu i s Kadykčanem. Jediné, co tu lidi drželo, byla ještě šance vyšších výdělků, ovšem netrvalo dlouho a i ty se začaly rozplývat. Drsné podmínky a krutá zima (teploty -40°C tu nejsou ničím výjimečným) také byly jedním z důvodů, proč se většina obyvatel pozvolna rozhodla hledat své štěstí jinde. V září 1996 došlo v jednom ze dvou zbylých dolů k výbuchu, který nepřežilo šest horníků – tato tragédie značně napomohla definitivnímu ukončení těžby. Exodus města tím vstoupil do finální fáze; jak se později ukázalo, exploze dle posuzování okolností poškodila potrubí přivádějící teplou vodu do městských bloků a rovněž zničila kanalizaci. Až během dvou týdnů na místo dorazily pohotovostní jednotky Rudé armády, jejíž příslušníci pochovali ty, kteří podlehli dílem nedostatku potravin, dílem podchlazení; bez tepla se nedalo přežít a na dlouhou cestu nebyli obyvatelé města v drtivé většině připraveni materiálně. Když došlo k evakuaci, probíhala téměř jako vojenská operace: nebyl čas si cokoli brát s sebou, proto téměř všechny předměty denní potřeby zůstaly na místě tak, jak je tam lidé před odjezdem ponechali. V bytech ležely poházené oděvy, hračky, nikdo si neodvezl nábytek, ve škole se povalovaly učebnice a sešity v lavicích, na ulicích stály nadále zaparkované vozy, ovšem bez kapky paliva. Vysoké mrazy mnoho věcí spolehlivě konzervují, ale zároveň pomalu nahlodávají statiku budov. Zdánlivě vypadá Kadykčan jako město, které bylo preventivně nakvap opuštěno kvůli nějaké hrozbě. Za neobyvatelné bylo oficiálně prohlášeno roku 2003.

Bylo by však omylem se domnívat, že jde o pustou oblast. Stále tu přežívá kolem tří set dobrodruhů (v roce 2009 oficiální statistiky vykázaly přesně 287 osob), kteří se živí lovem a postupně spalují dřevěné části vybavení, další trosky a zbytky stravitelné plameny. Přispívají tak k apokalypse města, které navštěvují nejčastěji fotografičtí lovci senzací a fanoušci "mrtvých měst".