Osmý nejlidnatější stát světa ještě nikdy nezískal olympijskou medaili. Proč?

Tím "smutným" státem je Bangladéš, stát ve kterém podle posledních odhadů žije 160 milionů lidí, což je pro představu téměř 15x více než v České republice. Za posledních 32 let, kdy v roce 1984 poprvé debutovali na olympiádě, nedokázali olympionici získat ani jednu medaili.

Neměli dokonce ani jednoho schopného uchazeče, který by byl považován za favorita na zisk medaile. Jelikož v historii nikdy nesoutěžil žádný bangladéšský sportovec na zimní olympiádě, musíme se zaměřit na letní hry. Tam je jejich nejlepší umístění 21. místo.

Ze světově 40 nejlidnatějších zemí na světě, je bez medaile jen válkou zpustošené Kongo a Myanmar, který byl dlouhou dobu pod despotickou vojenskou diktaturou. Takže proč se Bangladéši tak nedaří?

V Riu měli celkově jen sedm sportovců a ani jeden nezaznamenal alespoň mírný úspěch. Situaci v bangladéšském sportu popsal Saidur Rahman Dawn, který jako první reprezentoval zemi na olympiádě.

Chybí tu správný trénink, sportovní technika a vybavení. On sám dostal tretry až v 16 letech, trénink měl o rok později a na umělém povrchu běžel poprvé až v 19 letech, dva roky před svým vystoupením na olympiádě.

Trénoval pouze na travnatém poli blízko dětského domova, vzdálenosti pro běh si měřil pomoci ruky, běhal v obyčejných teniskách a čas mu měřil kamarád pomocí prstů na rukách. "Nikdo mě nic neučil. V podstatě jsem studoval, jak ostatní lidé běhají. Zkoušel jsem číst knihy o různých sportovcích, zkoušet to, co dělají, jí... Ale bylo to těžké," řekl Dawn.

Na olympiádě pak v běhu na 100 metrů měl nejhorší čas, na 200 metrů byl druhý nejpomalejší. I přesto se ale vracel do vlasti s pýchou a věřil, že vydláždil cestu pro větší podporu sportu v Bangladéši.

Jenže se tak nestalo, vláda na podporu sportu v zemi nedává skoro žádné peníze. "Myslel jsem, že vláda poskytne více prostředků, spousta dětí by byla více motivovaná, byl by to skvělý odrazový bod. Bohužel se tak nestalo," dodal Dawn.