Město duchů v Rusku: Při svém exodu připomínalo Leningrad při válečné blokádě

Vůbec poprvé se jméno Kadykčan (rusky Кадыкча́н) objevilo na mapce geologa Borise Ivanoviče Vronského (1898-1980), laureáta státní ceny a autora publikace o problematice Tunguzské záhady (Тропой Кулика, 1968), který v roce 1935 se svou skupinou prováděl v povodí řek Emtěgej a Chudžach v Susumanské oblasti průzkum zaměřený na uhelné sloje. Název toků může znamenat buď „malé údolí" nebo „propast"; stejnojmenná říčka je levým přítokem Arkagaly. O rok později už Vronskij nalézá u Emtěgeje mohutné zásoby kamenného uhlí, díky němuž bude zajištěno teplo a palivo pro oblast u řeky Kolymy. Už následujícího léta jsou tu otevřeny tři doly – Мальдяк, Ударник a Стахановец (pro ty, kterým už je azbuka cizí, nabízíme přepis: Maldjak, Úderník a Stachanovec) – a ty z nařízení Západního báňského úřadu spadají pod centrální obec Susuman. Protože pro zaměstnance dolů neexistovalo žádné zázemí a dojíždění z poměrně velké dálky nebylo řešením, přistoupilo se k typické variantě pro "zemi, kde zítra již znamená včera" (jak pravil socialistický slogan): na zelené louce vyrostlo nové město, i když s ohledem na sibiřské podnebí je výše uvedený termín krajně zavádějící.

Otočme tedy kalendář na srpen 1937, kdy byl v oblasti otevřen první zlatý důl (dále se zde dobývalo stříbro a cín). V té době začalo na březích řeky Chudžach prakticky z ničeho růst město, jehož staviteli byli - vězni. Do nehostinné lokality byli sváženi „obyvatelé" gulagů, kteří tu za tvrdých podmínek budovali nová obydlí pro budoucí horníky. Díky drsnému sibiřskému podnebí a namáhavé práci s minimem bezpečnostních opatření se místu říkalo přiléhavě Údolí smrti, přesný počet odsouzených, kteří při výstavbě Kadykčanu zahynuli, nebyl nikdy zveřejněn. Některé prameny se zmíněným titulem nechaly radostně strhnout a spojují pojmenování svázané s Údolím smrti i s názvem města, což je pochopitelně naprostý nesmysl. Dalším důvodem mnohých tragických skonů byl oxid uhličitý, unikající ve formě plynu z podzemních jezer. Nemá smysl si nalhávat, že inteligence místních usedlíků daleko od civilizace byla nějak světoborná, prakticky tu neexistovala žádná osvěta, která by tento proces objasnila, takže spousta ztrát životů byla přisuzována napřirozeným jevům, dokonce se hovořilo o místním ďáblu, který se mstí za ukradená území. Přes tuto skutečnost se značný počet vězňů po propouštění rozhodl v dané lokalitě zůstat. Podle oficiálních záznamů je doloženo, že poslední odsouzený skončil výkon trestu právě zde v roce 1960, kdy už město pochopitelně dávno stálo.

Daleko od civilizace: skutečnost, na kterou Kadykčan doplatil (zdroj: reprofoto youtube.com)

V Kadykčanu byla k dispozici škola, nemocnice, obchody pro běžnou denní potřebu a nezbytné kulturní stánky, přičemž město stále rostlo. Vždyť Kadykčanské doly patřily k největším v zemi, hlavní štola zabíhala v nejhlubším bodě až 400 metrů pod povrch. Během stavby Kadykčanu bylo otevřeno 12 dalších dolů a vystavěny čtyři vesnice. Díky tomu byla Susmanskaja oblast nařízením prezídia Nejvyššího sovětu povýšena na okres. Největší část uhelné produkce byla určena pro elektrárnu Arkagalinskaja.

Ti z vás, kteří sledují nás seriál, si určitě vzpomenou na japonské město Hašima (článek najdete zde) a přirovnání, že v jeho zdech si lidé museli připadat hůř než sardinky. Oblast, ve které se nachází Kadykčan, je pravým opakem: je pro ní typická velice malá hustota osídlení, takže se pohybuje na neuvěřitelném čísle 2,5 obyvatele na kilometr čtvereční. Populace v Kadykčanu stoupala spíše pozvolna - oficiální čísla říkají, že v roce 1970 tu žilo 3 374 lidí, o deset let později 4 764 a maximum obyvatel měl Kadykchan v roce 1986 – 10 270. Ovšem už o tři roky později je zaznamenán citelný úbytek obyvatelstva (osídlení kleslo na 5 794 osob), což byl především důsledek politických změn v Evropě.

Jako moderní sovětské město měl Kadykčan i sportovní zařízení (zdroj: reprofoto youtube.com)

Ale nebylo třeba jen nově se formující Evropy. Po rozpadu Sovětského svazu nastal rázný útlum těžby uhlí: dílem šlo o celosvětový trend v důsledku přechodu na ropný průmysl, což samozřejmě postihlo celou lokalitu i s Kadykčanem, dalším důvodem byly nové ekonomické podmínky. Jediné, co tu lidi ještě nějakou dobu drželo, byla pokračující možnost výdělků významně převyšující standard, ovšem ani tato výhoda netrvala dlouho a začala se rozplývat. Drsné podmínky a krutá zima (teploty -40°C tu nejsou ničím výjimečným) byly dalším z důvodů, proč se většina obyvatel pozvolna rozhodla hledat své štěstí jinde.

Pro osud města bylo zásadní září 1996, kdy došlo v jednom ze dvou ještě provozovaných dolů k podzemnímu výbuchu, který nepřežilo šest horníků – tato tragédie značně napomohla definitivnímu ukončení těžby. Exodus města tím vstoupil do finální fáze; jak se při pozdějším prověřování ukázalo, exploze s největší pravděpodobností poškodila potrubí přivádějící teplou vodu do městských bloků a rovněž zničila kanalizaci. Ve chvíli, kdy přestalo do domácností proudit životodárné teplo, lidé byli prakticky přes noc vystaveni krutému mrazu, jemuž mohli čelit jen krátkou dobu. Ačkoliv město zoufale žádalo o pomoc, velká vzdálenost, špatná přístupnost (na místo nevedla železnice a v blízkosti města neexistovalo žádné letiště) a krajně nepříznivé povětrnostní podmínky byly důvodem, proč na místo dorazily pohotovostní jednotky Rudé armády až za dva týdny po katastrofě. Kadykčan se podle očitých svědectví podobal Leningradu za druhé světové války, i když průměrný počet obětí i s ohledem na uvedenou dobu byl podstatně nižší. V bytech, ale také na ulicích ležely mrtvoly těch, kteří podlehli podchlazení, další pak zahynuli v důsledku nedostatku potravin. Problém byl v tom, že obyvatelé města nebyli na případnou "ústupovou" cestu v drtivé většině připraveni materiálně. Vojáci pohřbili ty, kteří nepřežili a okamžitě zahájili evakuaci, která neměla daleko k vojenské operaci: nebyl čas si cokoli brát s sebou, s ohledem na ohrožení života to ani nikdo nezkoušel. Proto téměř všechny předměty denní potřeby zůstaly na místě tak, jak je tam lidé před odjezdem ponechali. V bytech ležely poházené oděvy, hračky, elektronika, nikdo si neodvezl nábytek, ve škole se na lavicích povalovaly učebnice a sešity, které nebyly spáleny jen proto, že se pro ně přeživší díky mrazu neodvážili dojít, na ulicích stály nadále zaparkované vozy, ve kterých však nebyla ani kapka paliva, protože lidé se v katastrofální situaci pokoušeli zahřát i spalováním benzínu.

(zdroj: youtube.com)

V první šestině nového milénia vypadá Kadykčan jako město, které bylo preventivně nakvap opuštěno kvůli nějaké hrozbě. Vysoké mrazy mnoho věcí spolehlivě konzervují, ale zároveň pomalu nahlodávají statiku budov. Situace je o to nebezpečnější, že zvenčí není nic podezřelého vidět, ale uvnitř domů se můžete propadnout zchátralou podlahou nebo skončit na ulici poté, co se ze zdi nějakého domu vylomí celý panel. Jako neobyvatelný byl Kadykčan oficiálně prohlášen v roce 2003.

Knihy, které přečkaly ve veřejné knihovně (zdroj: reprofoto youtube.com)

To ale neznamená, že jde o pustou oblast nebo že tu nepotkáme žádné lidi, samozřejmě nepočítaje senzacechtivé turisty a milovníky adrenalinových zážitků. V prostorách města stále přežívá kolem tří set dobrodruhů (poslední oficiální údaj se vztahoval k roku 2009, kdy bylo v Kadykčanu registrováno úředně 287 osob), kteří se živí lovem a postupně spalují dřevěné části vybavení, další trosky a zbytky stravitelné plameny. Nelze je nazvat ani jako průvodce, protože město oficiálně není uzavřeno a vlastně nenabízí kromě sebe samotného nic zajímavého, snad jen svůj tragický osud. Jezdí sem především fotografičtí lovci „měst duchů", kteří se ale díky tvrdým podmínkám na místě dlouho nezdrží - neexistuje tu žádné ubytovací zařízení, takže jejich přítomnost se opravdu nejčastěji pohybuje od pár desítek minut po maximálně několik hodin. Starousedlíci pak postupně přispívají k apokalypse města, které se nejspíš díky působení přírodních vlivů zanedlouho promění ve skutečné ruiny.