Evropa se vymlouvá a chybí jí společná politická vůle, tvrdí tvůrce kontroverzní azylové politiky. Ochranou pobřeží se zabrání teroristickým útokům, říká

Jim Molan je bývalý generál. Působil jako velitel operací mnohonárodnostních sil v Iráku v letech 2004-2005. Za svou službu obdržel americkou Legii za zásluhy. Po odchodu z armády v roce 2008 se stal spoluautorem azylové politiky opoziční liberálně-národní koalice. Premiérem byl jmenován jako zvláštní vyslanec pro operaci Sovereign Borders (Suverénní hranice). Ačkoliv během voleb v roce 2016 nezískal senátorské křeslo, sám sebe označuje za „nejlepšího senátora, kterého Austrálie nikdy neměla.“

Jeho azylová politika je založena na třech pilířích: obrácení lodí zpět ve Středomoří, zpracování žadatelů o azyl v podbřežních vodách, a jejich přesídlení mimo kontinent s cílem zastavit jejich příliv. Ačkoliv Molan přiznává jisté obtíže v kontrolování evropského pobřeží, není to podle něj nemožné. Připomíná, že australské pobřeží včetně ostrovů zahrnuje přibližně 60.000 kilometrů (EU zahrnuje přibližně 70.000 kilometrů pobřeží) a australské námořnictvo a pobřežní hlídka jsou „drobné“ v porovnání s mnohem větším námořnictvem EU. Podle něj se evropské státy pouze vymlouvají a chybí jim společná politická vůle.

Pro Evropu je však australský migrační systém, zvláště jeho první fáze, velmi kontroverzní.  Evropský soud pro lidská práva v roce 2012 rozhodl, že Itálie porušila mezinárodní právní předpisy v oblasti lidských práv tím, že zastavila lodě migrantů v Středomoří a poslala je zpátky do Libye. Austrálie není vázána Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv. Je nicméně signatářem Úmluvy o uprchlících OSN, podle které uprchlíci nemohou být zasláni zpátky  na místo, kde mohou být pronásledováni nebo potrestáni. Austrálie trvá na tom, že neporušila tato pravidla, organizace Amnesty International s ní však nesouhlasí.

I další fáze jejího anti-migračního systému vzbuzují velké kritiky. V druhé fázi jsou migranti, kteří nelegálně vstupují do Austrálie, předáni do příbřežních center na tichomořském ostrově Nauru nebo guinejském ostrově Manus, který je znám pro svoje nechvalně proslulé brutální podmínky. Toto centrum se plánuje v blíže neurčené době uzavřít poté, co australský nejvyšší soud rozhodl, že je protiústavní. Na těchto ostrovech migranti zůstávají i pokud obdrží uprchlický statut. Zůstat mohou i v jiných zemích (např. v Kambodži), s kterými Austrálie uzavřela kontroverzní dohody, podle kterých země dostane za každého uprchlíka určitý obnos.

Podle Molana je jím navržený model velice úspěšný a jeho hodnotu si začíná uvědomovat stále více evropských zemí. Připomíná, že i Angela Merkelová otáčí svou otevřenou politiku vůči migrantům. „ Evropa je tam, kde byla Austrálie kolem roku 2012, raně 2013,“ říká. Podle něj skutečnost, že uprchlíci, kteří jsou ochotni zaplatit tisíce dolarů za místo v lodi, nakonec skončí tam, kde začali, dost narušuje „pašerácký obchodní model“.

Molan tvrdí, že australská praktika posílání uprchlíků zpět je legální, protože žadatelé o azyl se obvykle shromažďují ve třetích zemí, na Srí Lance nebo v Indonésii, před tím, než se vydají na cestu. „V době, kdy se dostanou do Indonésie, oni prošli třemi zeměmi," říká. „Strávili  tam měsíce dřív než přišli do Austrálie, a v tomto okamžiku nemohou mít žádný strach z pronásledování v Indonésii."

Podle něj výhoda systému leží též v tom, že poskytuje víc možností pro přijetí legálních migrantů. Austrálie, čítající 24 miliónů obyvatel, přijímá 200 000 osadníků ročně. 12 000 až 14 000 z nich jsou uprchlíci. Austrálie nicméně slíbila jednorázové zvýšení počtu přijatých migrantů o 12 000 osob kvůli syrské krizi. Zavázala se též, že trvale zvýší svůj roční příjem na 19 000 uprchlíků od tohoto roku.

Migrační politika Austrálie je podle Molana též etická, protože zabraňuje vysokému počtu utonutí uprchlíků. Od prosince 2007 do 18. září 2013, se asi 1100 žadatelů o azyl se utopilo na cestě do Austrálie. Od 19. září 2013  do 9. prosince 2013 (kdy byla zavedena přísnější kontrola hranic), jich zemřelo 39. Od té doby se žádný z nich neutopil na cestě do Austrálie, i když mnoho z nich zemřelo nebo bylo vážně zraněno v příbřežních center i mimo ně v důsledku sebevražd, nemocí nebo násilných útoků, dodává Politico.

V neposlední řadě, říká Molan, implementace podobného modelu evropskými zeměmi by zmenšila možnost teroristického útoku. „Existují příklady - Nice, Paříž, Brusel - kde bylo odhaleno propojení mezi terorismem a migrací. Proto jeden aspekt boje proti terorismu by měly být hraniční kontroly,“ říká.  Dalšími aspekty protiteroristické ochrany by měly být sociální kontakty s migranty, zlepšení zpravodajských služeb a vnitřní bezpečnosti a zvýšení protiteroristických aktivit.