Další hospodářská krize? Čínské podniky se připravují na možný pád

Čína rychle nahrazuje USA jako největšího světového investora. Jejím klíčovým projektem – vlajkovou lodí čínských investičních aktivit – je ambiciózní plán vybudování tzv. nové hedvábné stezky, jenž je znám pod názvem Jedno pásmo, jeden svět (One Belt, One Road – OBOR). Čína už věnovala na jeho provedení 300 miliard, celkově plánuje utratit v příští dekádě až 1 bilión dolarů.      

Ještě v 80. a 90. letech byla země největším světovým příjemcem půjček od Světové banky a asijských rozvojových bank. Dnes však je to Čína, která půjčuje rozvojovým zemím více než Světová banka. Ačkoliv je Čína ohromný investor, její iniciativy nejsou motivovány altruismem jako u Američanů a jejich Marshallova plánu. Čína prakticky neposkytuje dotace a její půjčky ji umožňují, kdyby dotyčná země je nedokázala splácet, převzít kontrolu nad klíčovými komoditami – např. v případě Pákistánu, hlavního příjemce půjček v rámci OBORu, by Čína získala jeho uhelné doly, ropovody či elektrárny.

V Číně je obchod úzce provázán s politikou. Svými ohromnými půjčkami a investicemi si Čína pojišťuje ekonomickou závislost i politickou přízeň mnoha (nejen) rozvojových zemí. Zároveň tím vytlačuje politický vliv USA v dané oblasti. Podle některých čínských představitelů je soupeření s USA významným motivem čínských investičních iniciativ.

Samotný ekonomický přínos Číny zemích, v kterých investuje, je experty hodnocen smíšeně. Badatelé, kteří se zabývali čínskými investicemi v Africe v letech 1991 až 2010, zjistili, že čínská pomoc se nezdá, že by příliš pomohla hospodářskému růstu v daných zemích. Důvody jsou mnohé: africké firmy ztrácejí na levný dovoz z Číny a nejsou ani připouštěny k výstavbě silnic a přístavů, na kterých pracují Číňané sami. Taktéž je tomu v Pákistánu, kde na výstavbě ekonomického koridoru OBOR pracuje poměrně málo Pákistánců, zato okolo 7000 Číňanů, kteří mají vlastní bydlení i kuchaře a nejsou prakticky v kontaktu s místními.

Problémem se též mohou ukázat být půjčky, které měly nízké úrokové sazby kolem 2,5 procent. Nyní však tyto sazby rostou na 5 procent a více. To výrazně zkomplikuje splátky. Ačkoliv tyto půjčky mají pozitivní krátkodobý efekt a pomáhají např. postavit silnice, v dlouhodobějším horizontu se mohou projevit jako spíše toxické a uvrhující zemi do větších ekonomických problémů, než kolik jich pomohly vyřešit.

Problémem čínských investic je též, že jsou věnovány do zemí, kde působí diktátoři, jsou zkorumpované a nestarají se o lidská práva. Prezident Ugandy, Yoweri Museveni, např. uvedl, že má rád Číňany, protože nekladou příliš mnoho otázek“ a poskytují značný objem peněz. Čína se též příliš nestarala o bezpečnost pracovníků a životní prostředí, ačkoliv to se nyní poměrně rapidně mění a Čína začíná prosazovat mezinárodní standardy práce.

Omezování privátních zahraničních investic

V kontextu čínských investic v zahraničí je zajímavé sledovat, co se děje na domácí půdě mezi privátními zahraničními investory a státem. Magazín Foreign Policy poukazuje na skutečnost, že čínská vláda začala důsledněji kontrolovat a omezovat privátní podniky a jejich nefinanční zahraniční investice a to včetně největších podniků typu konglomerátu Wanda, jemuž dle nařízení vlády nemají čínské banky půjčovat peníze.

Čínští představitelé ospravedlňují tento krok tím, že chtějí zamezit praní peněz a omezit „iracionální“ investice v zahraničí. Zprávy z médií naznačují, že vedoucí představitelé vnitřně diskutovali o zkušenostech japonských společností z osmdesátých a devadesátých let, jejichž skupování amerických památek skončilo katastrofou.

Foreign Policy soudí, že rozhodnutí vlády má svoji logiku vzhledem k tomu, že většina zahraničních investic soukromých podniků nemá příliš dobré výsledky. Data od Státní správy devizového trhu ukazují, že míra návratnosti přímých zahraničních investic Číny od roku 2014 klesla na pouhých 0,4 procenta v roce 2016. Pro srovnání, zahraniční devizové rezervy země mají návratnost 4 procenta a přímé zahraniční investice USA mají návratnost 6,8 procent.

Důvody špatných investic v zahraničí

 Proč jsou čínské podniky tak špatnými investory v zahraničí?  Podle některých jsou na vině kulturní neznalosti čínských podniků, Jiným důvodem mají být omezení, jenž na čínské firmy vkládají zahraniční vlády. Foreign Policy nicméně vyzpovídala zaměstnance středního postavení největších čínských firem, kteří mají vlastní hypotézu.

Jeden takový zaměstnanec např. uvedl, že on a jeho tým dostali za úkol upřednostnit rychlost aktivizace před kvalitou investic. Důvod nevěděl, se svými kolegy ale došel k závěru, že jím může být touha čínských společností být „tak velcí, že nemohou padnout“ ( v angličtině „to big to fail“). Jinými slovy, čínské firmy jako evropské a americké banky během finanční krize, jsou tak rozsáhlé, mající tolik finančních aktivit a zaměstnanců, že stát nemůže dovolit, aby padly na dno, i když budou mít dlouhodobě špatné výsledky. Půjčky od bank na rizikové zahraniční aktivizace tak v podstatě kryje stát – není tedy divu, že vláda nechce po bankách, aby jim půjčovaly.

Zahraniční investice mají i politický podtón. Vrchní představitelé velkých podniků se jimi snaží zabezpečit své postavení, které by se v případě proměny politických větrů mohlo ukázat být velmi vratké. Zajištění nového statutu může vyžadovat přesun vlastních peněz nebo jen jeho odcizení z majetku společnosti a k tomu se velké investice v zahraničí dobře hodí. Ze strany vlády zase přistřižení křidélek podnikům slouží k ukázání toho, kdo má skutečnou moc ve státě, jenž byla ohrožována stále silnějšími a vlivnějšími konglomeráty.