Jeden z nejdelších konfliktů 20. století. Co stojí za válkou mezi Severní a Jižní Koreou?

O Koreji se rozhoduje v Postupimi

Abychom pochopili dnešní stav, musíme začít před více než 100 léty. V roce 1904 Rusko prohrálo válku s Japonskem a muselo se vzdát svých mocenských pozic v oblasti. Mezi ně patřila i ochrana Korejského císařství. V roce 1905 Američané a Rusové souhlasili s tím, že Japonsko může vzít Koreu pod ochranu a z Korey se stal Japonský protektorát. Anektována pak byla v roce 1910. Japonská okupace byla velice brutální. Bylo zakázáno používání korejštiny, lidé si museli pojaponštit jména a Korejci museli sloužit v japonské armádě jako pomocné jednotky. Mnoho Korejek pak bylo uneseno a donuceno k prostituci v japonských vojenských nevěstincích.

Postupem let se rozštěpilo osvobozenecké hnutí. V čele nacionalistického odboje stál I Sung-man. Muž, který vystudoval nejprestižnější americké univerzity a přijal křesťanství, již v roce 1918 na mírové konferenci v Paříži vystupoval za nezávislou Koreu. Hlavou komunistického odboje se stal Kim Song-džu, který se později stal známější pod jménem Kim Ir-sen (doslova v překladu Kim „dosáhnout slunce“). Během 20 a 30. let byla veškerá snaha na dosažení nezávislosti naprosto iluzorní. Veškeré domácí pokusy o revoluci byly Japonci brutálně potlačeny a resistence působící v exilu nebyla brána moc vážně.

Teprve s 2. světovou válkou se objevila naděje na nezávislost. I Sung-man měl mnoho přátel v americké diplomacii a těm se podařilo v roce 1943 do závěrečného aktu Káhirské konference. V Postupimi pak bylo rozhodnuto, že demarkační zónou mezi sovětským a americkým sektorem bude 38. rovnoběžka.

Korea se dělí

Po vstupu Sovětského svazu byl postup sovětské armády bleskový. Již 10. srpna 1945 veškerý japonský odpor v Koreji ustal. Generál Douglas MacArthur však musel Sovětům připomenout, že i Američané mají v Koreji své zájmy. První američtí vojáci se v Inčchonu objevili až v září 1945. Zatímco na severu se chopil moci Kim Ir-sen podporovaný Sověty, pod 38. rovnoběžkou se uchytil moci I Sung-man s Američany v zádech. Situace se blížila k rozdělení poloostrova. Obě vlády odmítaly jednat s tou druhou. Obě založily vlastní parlamenty a armády. Spory se pokusila vyřešit OSN, ve které byla založena speciální komise pro Koreu. Vše však bylo marné. V roce 1948 obě Koreje vyhlásili nezávislost. Obě strany však 38. Rovnoběžku nerespektovali a začali zbrojit.

Válka začíná

Do čela se rychle dostali Severokorejci. Ti dostali štědrou pomoc ze SSSR, takže brzy měli vycvičené dvě divize. Navíc Spojené státy ze své bezpečnostní strategie na asijském kontinentě z roku 1950 Jižní Koreu nezahrnuli a kongres USA Jižní Korey zamítl finanční podporu. Toho si dobře všiml Josif Stalin a Moskva začala Kima nutit k přípravě obsazení jihu poloostrova.  Po dodávce 500 sovětských tanků T-34 byl Kim Ir-sen přesvědčen o svém rychlém vítězství. Dne 23. června 1950 ve čtyři hodiny ráno severokorejská vojska překročila 38. rovnoběžku, rychle obsadila Soul a postupovala k jihu. Odpor byl z počátku sporadický. Teprve nasazení masivní americké letecké podpory a nasazením americké armády z Japonska postup komunistů zastavil několik kilometrů od města Pusanu.

Dne 27. června 1950 zasedala Rada bezpečnosti OSN. K překvapení světa se jí „na protest proti vměšování do vnitřních záležitostí Korey“ nezúčastnil sovětský delegát. Radou tedy bez zbytečného otálení prošlo vyslání mezinárodních expedičních sil, které měly agresi KLDR odvrátit. Jejich velitelem se stal generál MacArthur. Ten provedl brilantní manévr. Vylodil se v Inčchonu a rychle obsadil téměř celou Severní Koreu.

 To však vyvolalo diplomatickou bouři. Síly OSN měli mandát osvobodit pouze území po 38. rovnoběžku a nepostupovat za ni. Poplach to vyvolalo především v Pekingu. Zde skončila válka s nacionalisty teprve před několika měsíci a Mao Ce-tung se stále ještě necítil dost silný. Sověti proto začali dodávat čínské armádě velké množství zbraní a sami přesunuli do Vladivostoku celou leteckou divizi vybavenou Migy-15. Na 24. listopad pak MacArthur vyhlásil poslední ofenzivu, která měla završit dobývání Severní Koreje. Komunisté jej však předběhli a svoji operaci zahájili o něco dříve. Rudou masu se podařilo zastavit po těžkých ztrátách na obou stranách až na 38. rovnoběžce.

65 let dlouhé příměří

V roce 1951 se válka proměnila v poziční boj kolem 38. rovnoběžky. Průlom v jednáních nastal teprve po Stalinově smrti, kdy bylo podepsáno příměří. To trvá až do dnes. Překvapivě rozdíl mezi oběma režimy, kromě ekonomiky, byl po dlouhou dobu minimální. Kim Ir-sen i I Sun-man se intenzivně snažili zbavit všech svých odpůrců. V obou zemích byly koncentrační tábory a tvrdě trestáni odpůrci režimu. I Sung-man byl svržen v roce 1960. Po krátkém demokratickém intermezzu však došlo k vojenskému puči. Vojenský režim, byl ještě brutálnější něž I Sung-manův, a došlo k mnoha brutálním masakrům protirežimních demonstrantů.  K demokratizaci došlo až v 80. letech. V Severní Koreji vznik pak režim nazývaný jako neostalinistický.

Mezi oběma státy vznikaly také incidenty, které mohly přerůst ve válku. Nejvážnější byl rok 1968. Severokorejci vyslali na jih speciální komando, které mělo zavraždit jihokorejského prezidenta. Později téhož roku zajali v mezinárodních vodách americkou špionážní loď USS Pueblo. Situaci změnil až rok 1989.

KLDR ztratila podporu ze SSSR a roku 1994 zemřel Kim Ir-sen, který svoje poslední léta z obav před revolucí strávil v protiatomovém bunkru. Pod vládou jeho syna Kim Čong-ila se země téměř zhroutila a vypukl hladomor, který stál podle některých odhadů až 5 milionů životů. To teprve donutilo poprvé jednat KLDR s Jižní Koreou. Ta se mezitím stala jednou z nejrozvinutějších ekonomik na světě. Občasné jasné chvilky ve vztazích byly přerušovány další krizí. Jak moc je reálné, že Kim Čong-un a prezident Moon podepíší definitivní mír? Naděje tu je. Ale skepse je na místě také.