Co stojí za hladem v KLDR? Politolog mluví o zkoušce Kimova režimu

Počasí je pouhá výmluva

Stávající vůdce Kim Čong-un problém nepopírá, kvituje autor komentáře. Považuje proto za pravděpodobné, že se situaci pokusí nějak řešit, a přestože není velký reformátor, zřejmě se o stav ekonomiky zajímá víc než jeho izolovaný, realitu nereflektující otec.  

Příčinou aktuální potravinové nouze je podle odborníka zjevně počasí, avšak stejná výmluva byla použita před pětadvaceti lety, uvádí expert. Poukazuje, že výkyvy počasí nepůsobí stejné problémy v sousední Jižní Koreji, tudíž je skutečný důvod téměř jistě politický a pramení z očividné nekompetentnosti a korupce.  

"Viněny budou sankce, ale jejich dopad na zemědělství je marginální," pokračuje Kelly. Vysvětluje, že sankce míří téměř výhradně na luxusní zboží pro elitu a průmyslové produkty využitelné ve vojenské sféře, navíc existují humanitární výjimky, kterých by severokorejský režim mohl využít - přijít by mohla například potravinová pomoc, pokud by byl zajištěn dohled nad tím, že bude určena hladovým, nikoliv vojákům a vládnoucím představitelům.

Tento problém komplikoval pomoc v 90. letech a bude ji zřejmě komplikovat i nyní, míní politolog. Upozorňuje, že jde o bytostně politickou otázku, kdy se nabízí zahraniční pomoc, ale severokorejský režim nehodlá přistoupit ani na základní kontrolní mechanismus.

"Ve skutečnosti je tato krize testem tvrzení, že současný Kim je reformátor," píše profesor. Soudí, že pokud by jím skutečně byl, připustí, že zahraniční pomoc není bianco šek a musí existovat kontrola jejího patřičného využití.

Dalším pravděpodobným důvodem potravinové nouze je uzavření severokorejsko-čínské hranice kvůli koronaviru, naznačuje Kelly. Podotýká, že severokorejské zkorumpované socialistické zemědělství není produktivní a efektivní a ve snaze vyhnout se opakování hladomoru z 90. let, který označuje jako "namáhavý pochod", spoléhal Kimův režim na pokoutný dovoz potravin z Číny, kam během hladomoru zbídačení Severokorejci podnikali neformální cesty, proti kterým od té režim výrazněji nezasáhl, zřejmě kvůli tomu, že posilují jeho pozici, když pomáhají nasytit obyvatelstvo a předcházejí skutečnému zoufalství.  

Hlad je podle odborníka skutečným důvodem k nepokojům. "Pokud hladovíte k smrti, nemáte co ztratit," konstatuje Kelly. Dodává, že za situace, kdy režim nedokáže uživit obyvatelstvo, musí se změnit, přijmout zahraniční pomoc, nebo riskovat nárůst nepokojů a vnitřního nesouhlasu.

I čínský vůdce Mao Ce-tung zmírnil politiku Velkého skoku, když se hladomor stal nepopiratelným, připomíná profesor. Poukazuje, že severokorejský režim ale dlouhá desetiletí změny odmítá, jelikož se bojí, že by tím otevřel Pandořinu skříňku požadavků zdola, včetně sjednocení Korejského poloostrova.

Katalyzátor změny režimu  

Pokud je tedy nutné zachovat socialismus - jeho zkorumpovanosti a neefektivitě navzdory - a zahraniční pomoc je vyloučená, protože s sebou nese kontrolní mechanismus, příliv potravin z Číny představuje užitečnou alternativu pro udržení nasycené populace a klidu, shrnuje politolog. Doplňuje, že za situace, kdy je tato neoficiální cesta uzavřená kvůli koronaviru, se kupí vnitřní rozporuplnost systému, tedy notorická neefektivita kolektivizovaného zemědělství, kterou dále prohlubuje rozsáhlá korupce v zemi.  

Kimův režim naposledy podstoupil politické riziko a zvolil masový hladomor, přičemž je pozoruhodné, že nedošlo k výraznějším násilnostem, nastiňuje odborník. To podle něj naznačuje stabilitu režimu, který si mohl dovolit na konci 90. let nechat vyhladovět desetinu obyvatelstva, aniž by se cokoliv stalo. Jde sice o ohromnou humanitární katastrofu, ale také o působivou ukázku síly severokorejského režimu, která nicméně pramení z terorizování vlastního obyvatelstva, míní Kelly.

To, že režim po dvě desetiletí toleruje černý přiliv čínských potravin, ovšem také naznačuje, že ví, jak riskantní byla situace v 90. letech, míní autor komentáře. Poukazuje, že Kim Čong-un při svém nástupu slíbil, že podobné "utahování opasků" se nebude opakovat, což ale neodráží jeho starost o obyvatelstvo, nýbrž pochopení skutečnosti, nakolik masový hladomor představuje katalyzátor ke změně režimu.

"Takže, je režim nyní stabilní? Přinese další potravinová krize v Severní Koreji konečně protitlak obyvatelstva?" táže se politolog. Domnívá se, že nikoliv, protože režim přežil podobnou a mnohem extrémnější krizi i před pětadvaceti lety a mnoho Severokorejců skutečně věří Kimovu kultu, případně je od projevů odporu odrazuje nekompromisní tvrdost státních zásahů. Za pětasedmdesát let existence KLDR ostatně neproběhla v zemi jediná revolta, vyzdvihuje expert.

Už to, že je Kim Čong-un nucen přiznat situaci, kterou jeho otec nikdy nepřiznal, ale podle Kellyho vypovídá o rozsahu krize. Kim sliboval, že něco podobného nikdy nenastane a ekonomický růst po katastrofální vládě jeho otce se stal legitimizačním prvkem jeho moci, upozorňuje profesor. Míní tedy, že případné projevy nespokojenosti - ať zdola či z části elity - bude třeba začlenit do tohoto narativu, a pokud by měla potravinová nouze přerůst v hladomor, severokorejský režim pravděpodobně otevře dveře do Číny a bude riskovat šíření koronaviru.