Turecko na cestě k despocii? Erdogan má radikální plán, EU mění názor

Palácový komplex, do kterého se Erdogan nastěhoval loni v srpnu, zabírá 20 hektarů a stál prý 350 milionů dolarů (7,6 miliardy Kč). Inspiruje se prý středověkými Seldžuky. Pokud Erdoganovi a jeho mateřské Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) vyjde jeho plán a po volbách 7. června prosadí novou ústavu, zůstane v paláci hodně dlouho. Změní to Turecko, tvrdí nejmenovaný diplomat v Ankaře o nové ústavě, která by dala prezidentovi nebývalé pravomoci.

Nikdo nepochybuje, že AKP bude mít nejvíc hlasů. Ale mohutně se spekuluje o tom, zda získá ústavní většinu 367 křesel, nebo aspoň 330 nezbytných k tomu, aby mohla o ústavních změnách vypsat referendum. Tato pravicová a proislámská strana založená Erdoganem v roce 2001 měla v minulém parlamentu 312 křesel.

Ankety naznačující 55 procent pro AKP a tedy i ústavní většinu jsou podle evropských diplomatů nesmyslné. Realističtější je prý výsledek něco přes 40 procent pro AKP a tedy "jen" prostá parlamentní většina.

Mnohé bude přitom záviset na tom, zda prokurdská Demokratická strana lidu (HDP) překročí práh deseti procent nutný ke vstupu do parlamentu. Její předpovědi nyní oscilují právě kolem této hranice. Pokud by HDP neuspěla, mohlo by to eskalovat již tak rostoucí napětí v kurdských oblastech a ohrozit mírový proces.

VIDEO: Erdoganův "Bílý palác"

Zdroj: YouTube

Pokud se podaří prezidentský systém prosadit, může to posílit Erdoganovy autoritářské tendence a určitě to nepomůže snahám o integraci Turecka do EU. Bylo by to ale v logice vývoje posledních let.

Nájemník nového prezidentského paláce byl ještě před pár lety oceňovaným partnerem Západu, byl nejen premiérem členské země NATO v neklidné oblasti světa, ale Brusel ještě do roku 2009 oceňoval pokrok, kterého Turecko dosáhlo v přibližování k EU. Ale Erdogan v posledních letech mluví stále konfrontačnějším tónem doma i v zahraničí a zdá se, že mu na uznání Západu záleží stále méně.

Podle diplomatů je celý přístupový proces k EU de facto zablokovaný a frustrace v Turecku jasně patrná. Vstupu brání kromě některých nesplněných podmínek především některé země - donedávna regionální rival Řecko či Francie, a především Kypr.

Erdogan se může ve svém konfrontačním postoji opřít o několik trumfů. Turecko je regionální velmoc se 77 miliony obyvatel, má slušně fungující ekonomiku. Tyto faktory ale nevysvětlují změnu v Erdoganově domácí politice. Zavedl řadu kontroverzních opatření, jako jsou tajné prezidentské fondy, nové pravomoci pro tajné služby a vede ofenzivu proti médiím, z nichž mnohá převzali vlastníci blízcí vládě.

Řada novinářů si Erdoganovu proměnu neumí úplně vysvětlit. Podle jednoho mu prostě lichotila chvála a stal se z něj autoritativní vůdce, kterého jeho spolupracovníci přesvědčili, že je vůdcem islámského světa.

I přes autoritářské tendence, zachovává si Erdogan podporu velké a zřejmě větší části Turků. Podle novináře z provládního listu je důležité, že je proislámský a jde tak proti sekulární a proevropské tradici kemalovského Turecka.