Děsivé svědectví uprchlíka: Chtěli jsme demokracii, máme mučení a válku

Aktivista z konzervativní rodiny

Aktivista za lidská práva, svobodu a demokracii Qutaiba Idlbi začal být aktivní se začátkem syrské revoluce v roce 2011. Byl dvakrát zajat a mučen syrskými vládními jednotkami, ale nakonec se mu podařilo přes Libanon a Egypt uprchnout do Spojených států, kde v současnosti žije a pracuje.

Idlbi o sobě uvedl, že pochází z konzervativní rodiny v Damašku, která by se mohla zařadit do střední třídy. To dle jeho slov znamená, že jeho otec vydělal prací v Saúdské Arábii dostatek peněz na investování do trhu a založení malého obchodu. Vysvětlil, že většina rodin střední třídy v Damašku podobně žila z podniku, který rodinu živil.

Svou rodinu pak nazval konzervativní, což znamená, že každý týden chodili na modlitby a jeho matka nosí hidžáb. Rodiny jeho prarodičů ale jsou dle jeho slov liberální.

V březnu roku 2011 se Idlbi vydal do ulic Damašku protestovat proti vládě prezidenta Bašára Asada spolu s dalšími spoluobčany. Jak vysvětluje, neměl k tomuto rozhodnutí příliš daleko, jelikož jeho otec byl už od šedesátých let jedním z hlavních představitelů mírového hnutí v Sýrii.

„Už odmala jsem chodil za svým otcem a ptal se ho na normální otázky, jako ‚Co se děje?' a tak podobně, ale on mi nikdy neodpověděl, nikdy neřekl: ‚Tohle je správné a tohle je špatné.' Místo toho ukázal na jednu z knížek v naší velké knihovně a řekl, abych ji přinesl. Tak jsem ji vzal a začal mu číst. A když jsem skončil, zeptal se mě, co si o tom myslím. Vedli jsme diskuzi," vzpomíná.

Protesty za svobodu a demokracii

Uvedl, že v roce 2011 panovala v Damašku napjatá atmosféra, jelikož lidé očekávali, kdy se něco stane. Byly jim již známé událost, které se odehrály v rámci tzv. Arabského jara například v Egyptě.

Právě před egyptskou ambasádou se podle Idlbiho odehrál první protest: „Drželi jsme svíčky na podporu revoluce v Egyptě," popisuje situaci a dále uvádí: „Bylo nás asi čtyři sta a kolem nás stály minimálně dva tisíce zástupců bezpečnostních a armádních jednotek."

„Pak jsme začali zpívat a byla to taková známá píseň o svobodě a o tom nebát se zbraní a vojáků. To byla ta chvíle, kdy k nám jeden voják přišel a řekl: ‚Hele, zvířata, pakujte se odsud.'," vzpomíná dále Idlbi. Za několik týdnů se odehrála podobná demonstrace před Libyjskou ambasádou. Tehdy ale vojáci začali protestující rovnou bít.

Vzpomíná, že na konci února na setkání mladých lidí vyzýval k tomu, aby lidé vyšli do ulic. „Říkal jsem, že svět nedovolí, aby Asad střílel do lidí za to, že chtějí svobodu a demokracii."

Osud horší než smrt

Idlbi také uvedl, že v Sýrii je zatčení doslova osud horší než smrt. „Být zatčený totiž znamená, že si člověk přeje být mrtvý každou chvíli, kterou tam stráví," vysvětluje. „Když jsem tam přišel poprvé, pamatuji si, že mě sedm různých lidí bilo přes pět hodin. Ne z nějakého důvodu – tomuhle říkají ‚přivítání'. Používají různé metody: biče, elektřinu..."

Podle Idlbiho tyto metody používají k tomu, aby zlomili odvahu a ducha vězněného, takže ve chvíli, kdy dojde na samotný výslech, už člověk jen odpovídá na vše, na co se ho ptají. Výslech je podle něj nesmyslný a vede jen k dalšímu týrání a mučení.

Uvedl například, že ho jeho věznitelé mučili elektřinou za to, že měl v době zajetí na sociální síti Facebook 900 přátel, případně za to, že vůbec měl účet na této sociální síti. Celou dobu však dle jeho slov myslel na to, aby v odpovědi na žádnou otázku neuvedl něčí jméno.

„Říkal jsem si, že ať se se mnou stane cokoliv, nikdo by neměl být na místě, kde jsem teď já. Nikdo by neměl být v jejich rukou."

Uvedl také, že velké množství jeho spoluvězňů bylo ve vězení zcela bezdůvodně. On sám byl zadržen kvůli tomu, že do obléhaných oblastí doručoval pomoc.