Jestli mají Kurdové rozum, nezávislost nevyhlásí. Podpořil by ji jenom jeden stát.

Proti pořádání referenda o nezávislosti iráckého Kurdistánu se vyslovila drtivá většina jak vnitrostátních, tak i zahraničních aktérů. Byla to především irácká vláda v čele s Hajdarem Abádím, která toto všelidové hlasování napadla jako odporující ústavě. Irácký ústavní soud posléze nařídil kurdské samosprávě termín referenda odložit, dokud nebudou projednány všechny námitky. Kurdové ale hlasování navzdory vládnímu odporu 25. září letošního roku uskutečnili.  

Protesty iráckých politiků se v první řadě opíraly o článek 140 irácké ústavy z roku 2005. Přestože ústava uznává kurdskou autonomii a její volný svazek s iráckým státem, článek 140 se zabývá problematickým guvernorátem Kirkúk. Tato část Iráku nejenomže oplývá značným nerostným bohatstvím, ale také se nachází na hranici mezi kurdskou autonomní oblastí a zbytkem země. Ústava pak jasně říká, že se obyvatelé Kirkúku mají ve zvláštním referendu sami rozhodnout, jestli chtějí patřit buď k iráckému Kurdistánu, nebo k většinově arabskému jádru země.

Jak správně uvádí Omar Shahabi na stránce verfassungsblog.de, článek 140 stanovuje jako nejzazší datum pro konání referenda v Kirkúku 31. prosinec 2007. Bagdádská vláda toto hlasování ovšem z bezpečnostních důvodů odložila na neurčito. Jelikož nedávné kurdské referendum proběhlo i mezi obyvateli guvernorátu Kirkúk, Irák ho označil za protiústavní. Obyvatelé guvernorátu, jak vyžaduje článek 140, si totiž stále ještě nevybrali mezi příslušností k autonomnímu Kurdistánu či k většinově arabské části státu. Přestože značnou část jeho obyvatel tvoří Kurdové, podle irácké ústavy v současnosti netvoří součást jejich autonomního území.    

Snaha Bagdádu udržet si svou územní celistvost není nic neobvyklého. Podobným způsobem postupuje například Madrid vůči Katalánsku, z minulosti pak známe i případ Srbska a Kosova. Jak vyplývá ze současných i historických událostí, Kurdistán by mohl získat úplnou nezávislost, pokud by takový vývoj podpořila nějaká globální či regionální velmoc. To se ale velmi pravděpodobně nestane.

Nezávislost Kurdů by podpořil jen jeden stát 

V oblasti Středního východu své zájmy aktivně hájí několik států. Vedle Spojených států a Ruska jsou to i regionální mocnosti jako Írán, Turecko a Izrael. Právě posledně jmenovaný stát je jediný, kdo referendum o nezávislosti otevřeně podpořil a nebrání se ani myšlence následného vzniku nezávislého Kurdistánu. A není se čemu divit. Pro Jeruzalém představuje osamostatnění Kurdů v Iráku možnost, jak oslabit nepřátelský Írán, jehož území také obývá početná kurdská menšina. Její aktivity směrem k širší autonomii či sjednocení s iráckým Kurdistánem by Teheránu způsobily nemalé problémy. Obavy Íránu sdílí i Turecko, jehož východní část taktéž obývají Kurdové. Ankara je považuje za větší nebezpečí než Islámský stát (IS).   

Postoj USA k otázce budoucnosti Kurdistánu mohl uvést některé kurdské představitele v omyl. Bílý dům se v minulosti několikrát rozhodl obejít iráckou vládu a poskytnout Kurdům výcvik a výzbroj k boji proti IS napřímo. Jak poznamenal Renad Masnour ve svém článku pro washingtonpost.com, tento potup mohl u některých kurdských politiků vyvolat pocit, že Američané jejich nezávislost nakonec podpoří. To se ale nestalo, spíše naopak. Jonathan Landay pro reuters.com vysvětlil, že USA vynaložily miliardy amerických dolarů na udržení Iráku pohromadě. Konflikt mezi iráckým Kurdistánem a Bagdádem by navíc mohl znesnadnit boj proti zbytkům IS. Neúspěch Bílého domu ve snaze zabránit konání referenda tak naznačuje, jak malý vliv mají Američané na dění v Kurdistánu.  

Podle příspěvku Edvarda Seržana pro iz.ru Rusko respektuje snahy Kurdů o sebeurčení, ale pouze v rámci územně celistvého Iráku. Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov pro rg.ru dodal: „V tomto případě se ruská pozice nezměnila. Tak jako dříve se domníváme, že udržení územní a politické celistvosti států je obzvláště důležité pro podporu regionální bezpečnosti a stability.“ Moskva má v iráckém Kurdistánu také značné hospodářské zájmy, jež by násilný konflikt s iráckou vládou mohl narušit. Těžební koncern Rosněfť se totiž dohodl s kurdskou vládou na výstavbě ropovodů, které rozšíří její možnosti exportovat ropu do zahraničí. Jak informovala Světlana Korzikinová ve svém textu pro iz.ru, ruská společnost ponese v tomto projektu 60 % nákladů. Zbylých 40 % připadne na kurdskou vládu.

Referendum jako výsledek vnitropolitického boje

Proč se tedy Masúd Barzání, prezident iráckého Kurdistánu, nakonec rozhodl referendum uskutečnit? Musel přece vědět, že se mu pro tento krok nepodaří získat ani vnitropolitickou, ani zahraniční podporu. Vysvětlení nabízí Jeremy Hodge ve své analýze pro thenation.com. V kurdské autonomii na severu Iráku dominují dvě politické strany, tj. Barzáního Kurdská demokratická strana a Vlastenecká unie Kurdistánu. Zatímco Vlastenecká unie, již Hodge označuje za proíránskou, nedávné referendum o nezávislosti nepodpořila, Kurdská demokratická strana se tímto krokem pokouší získat silnější podporu obyvatelstva.  

„Myslím si, že ti lidé, kteří [referendum] iniciovali, tj. klany Masúda Barzáního a Džalála Talabáního, jenž nedávno zemřel, situaci rozumí. Oni nemají žádnou šanci na vytvoření nezávislého státu. Země, na kterých závisí existence regionu, zaujímají vůči této myšlence zcela nepřátelský postoj,“ řekl Jakov Kedmi, bývalý izraelský zpravodajský důstojník, v rozhovoru pro vpk-news.ru. „Kurdové, pokud mají politickou vůli a rozum, nezávislost nevyhlásí. Následně budou moci využít výsledky plebiscitu k dosažení velmi výhodných hospodářských a politických dohod nejenom s Irákem, ale i se sousedními státy.“