Je válka na Blízkém východě na spadnutí? Plány ambiciózního prince se mohou ošklivě zvrtnout

Marc Lynch, ředitel Institutu blízkovýchodních studií na George Washington University, vidí ve všech těchto třech událostech stejný vzorec. Taktika ambiciózního prince Muhammada bin Salmána spočívá porušování zavedených norem a pravidel. Některé tyto revoluční kroky, jako umožnění ženám řídit auta a omezení náboženské policie, jenž jsou na Západě chápány jako pokusy o reformu, znamenají v kontextu konzervativního království překročení rudých linií a rušení zavedeného pořádku v zemi.

Muhammad bin Salmán však na nich v podstatě jen zkoušel, co si může dovolit. Jeho skutečným šachovým tahem, jenž prověří sílu jeho opozice a schopnost saúdského režimu zvládnout praní špinavého prádla před očima veřejnosti, byl jím uspořádaný „puč“, jenž vedl k zatčení některých z nejdůležitějších postav země a jeho potencionální politické vyzyvatele.

Tím je např. Mutab bin Abdalláh, člen Národní gardy, která představovala primární vojenskou kontrolu Muhammadových ambicí doma i v zahraničí. Mezi zatčenými je i jeden z nejbohatších mužů arabského světa, Valíd bin Talál, který má podíly v mnoha investičních společnostech světa. Podle Lynche není jasné, jak zrovna on přesně ohrožuje ambiciózního prince, je však nepochybné, že i jeho zatčením měla být saúdská společnost šokována do takové míry, že nebude schopné jakékoliv organizované reakce.

Mezinárodní obtíže 

Zatímco na domácí scéně se princovi daří rušit systém vah a protivah, který by mu bránil v jeho cestě k vládě jednoho muže, v mnohem nemilosrdnější zahraniční politice jsou jeho ambicím kladeny mnohem obtížnější překážky k zdolání. Jeho taktika náhlých šokujících a na první pohled impulzivních rozhodnutí v mezinárodní aréně příliš nefunguje a naopak spíše postavení Saúdské Arábie komplikuje než že by přinášela výsledky

Nejzřetelnějšími příklady těchto neúspěchů je katarská krize a jemenská válka. V prvním případě Saúdská Arábie sama sebe dostala do nepříjemné pozice pyšného hegemona, který si arogantně osvojuje právo rozhodovat o v podstatě bytí a nebytí jiných států, aniž by ale zároveň byl schopný toto právo si vynutit. Na jednu stranu Saúdská Arábie izolací Kataru dostála Íránem hlásané pověsti blízkovýchodního tvůrce problémů, na druhou stranu se ukázala nebýt tím mocným hegemonem, za který se vydává, když se většina blízkovýchodního světa nepřidala k její blokádě.

Jemen je snad ještě horší katastrofa. Saúdská Arábie vynakládá ohromné částky na zničení tamních rebelských šiítských pučistů, ti přesto ale ovládají většinu země. Zoufalství ze strany Saúdské Arábie z neuspokojivé situace se projevuje stále brutálnějšími a bezohlednějšími způsoby války. Jemen je dnes považován za hrozivou humanitární katastrofu a komentátoři jej neváhají popisovat jako „saúdský Vietnam“, tj. válku, ve které na papíře mnohem silnější účastná strana nedokáže vyhrát a která je pro ní noční můrou, polykající značné množství peněz a zdrojů.

Válka na obzoru?

Muhammad bin Salmán většinu svých domácích politických změn doprovází i významnými politickými kroky v zahraničí. Takovým krokem je ostřejší rétorika zaměřená vůči Íránu, který Saúdská Arábie nařknula, že právě on stojí za vypálením rakety z Jemenu, což Írán (nepřekvapivě) ostře odmítl. Spekuluje se též, že rezignace libanonského a na saúdský režim napojeného premiéra byla též „připravena“ dle pokynů Saúdské Arábie. Harírí nařkl Írán, že se vměšuje do vnitřních záležitostí Libanonu a tvrdí, že mu dokonce jde o život.

Server Middle East Eye naznačuje několik scénářů, které rezignace Harírího může spustit. Zájmům Saúdské Arábie jeho odstoupení může vyhovovat v tom smyslu, že je lepší variantou než jeho možná prohra ve volbách v květnu 2018. Vytvoření politického vakua též nutí libanonský Hizballáh se věnovat domácím naléhavým politickým záležitostem a nezabývat se vytvářením vojenských strategií na potencionální válku s Izraelem, s kterým se průběžně libanonská politická a vojenská síla potýká v Sýrii.

Podle Richarda Silversteina, autora blogu Tikun Olam zabývajícího s izraelskými bezpečnostními otázkami, však Izrael a Saúdská Arábie mohou využít rezignace Harárího jako zmínku k rozpoutání války s Hizballáhem. Podle Silversteina jak Muhammad bin Salmán, tak izraelský premiér Benjamin Netanjahu, jenž čelí obvinění z korupce, potřebují vytvořit vnějšího nepřítele, který by odvedl pozornost od jejich domácích záležitostí.

Saúdská Arábie může usilovat o podobnou ekonomickou blokaci, jakou uvrhla na Katar. Saúdská Arábie poskytuje obrovskou finanční a obchodní podporu Libanonu a jejím odvoláním by mohl Libanon velmi poškodit. Bahraj, vazalský stát Saúdské Arábie, už přikázal svým občanům v Libanonu vrátit se zpět a varoval je před tím, aby tam cestovali. Jak však ukazuje katarský případ, přání není totéž, co výsledek. Katar se postavil na odpor a nedá se očekávat, že by Libanon jednal jinak a zvláště, že by Írán seděl s rukama v klíně. Saúdská hra se velmi snadno může zvrtnout a přerůst v otevřenou válku s nejistým výsledkem.