Kam stáhnou íránské nepokoje Blízký východ? Známý analytik má obavy

Nejkritičtější moment

Tocqueville postřehl, že národy, které trpělivě a téměř bez povšimnutí přečkaly ten největší útlak, se často vzbouří v momentě, kdy se jejich situace mírně zlepší, poukazuje Zakaria. Dodává, že podle francouzského myslitele revoluce zpravidla zničí režimy, které jsou lepší, než bylo předchozí zřízení, a proto jsou pro špatné vlády nejkritičtějším momentem první kroky směrem k reformám.   

"Proč se tyto protesty nyní odehrávají v Íránu a, řekněme, nikoliv v Severní Koreji?" pokládá otázku analytik. Doplňuje, že odpověď může nabídnout právě Tocqueville.

Kvůli hluboce nepřátelským vztahům mezi Washingtonem a Teheránem je snadné zapomenout, že Írán je dnes otevřenější zemí než mnoho jiných blízkovýchodních států a pokud porovnáme postavení íránských žen a menšin například se Saúdskou Arábií, zjistíme, že je nesrovnatelné, konstatuje Zakaria. Připomíná, že v posledních letech Írán podnikl kroky k ještě větší otevřenosti, ačkoliv byly často zastaveny poté, co v rámci obecně stále represivního režimu nad reformátory zvítězili zastánci tvrdé linie.

V posledních dvou desetiletích si Írán konstantně volil prezidenty, kterým oponuje tvrdě orientovaný establishment, uvádí komentátor. Podotýká, že v roce 1997 zvolený Muhammad Chátamí je nyní ve faktickém domácím vězení, následně přišel Mahmúd Ahmadínežád, jehož radikální rétorika a vystupování maskovaly skutečnost, že nepocházel z řad mullů, kteří vládnou zemi od roku 1979, přičemž se jednalo o chytrého politika bez teologického zázemí, tudíž byl kleriky u moci považován za hrozbu.  

Dnes má Írán jiného reformního prezidenta, Hasana Rúháního, který byl zvolen dvakrát, přičemž podruhé získal ohromnou většinu, připomíná Zakaria. Dodává, že stoupenci tvrdé linie z řad establishmentu se úspěšně snaží podrývat Rúháního reformní program a někteří pozorovatelé dokonce spekulují, zda současné protesty nezosnovali právě zastánci tvrdé linie, aby jich využili k ospravedlnění zásahu a celkovému ukončení reforem.

Hrozí nestabilita

"Íránské Zelené hnutí z roku 2009 je ilustrací Tocquevillovy teze. Vzniklo jen kvůli tomu, že v zemi proběhly volby provázené debatami, kandidáty s odlišnými názory a tajným hlasováním," píše analytik. Soudí, že tento proces vzbudil naděje u mnoha Íránců, kteří byli hluboce zklamáni, když nakonec došlo k zmanipulování voleb a porážce reformě smýšlejícího kandidáta. Situaci Zakaria srovnává s dnešním Egyptem, kde nikdo reálné volby neočekává, a proto, když generál as-Sísí získal 97% hlasů, nikdo neprotestoval.  

Prohřešky z nichž lidé vinili vládu, nebyly nové, ale nové bylo světlo, v jakém na ně lidé nazírali - v rámci správy financí docházelo dříve k mnohem křiklavějším chybám, ale probíhající změny ve vládě i společnosti z nich učinily citlivější téma, parafrázuje komentátor Tocquevillovo líčení francouzské revoluce. Konstatuje, že podobně íránská ekonomika byla vždy nefunkčním chaosem, toxickým mixem soběstačnosti, státního socialismu a korupce, ale v posledních letech sliby reformátorů vzbudily u Íránců naději a očekávání, že po uvolnění sankcí dojde k seznámení se s životem mimo Írán.    

Protesty tak ve skutečnosti spustila série hospodářských reforem, deklaruje Zakaria. Odkazuje na politologa Iana Bremmera, podle něhož jsou některé země stabilní díky své uzavřenosti, například Severní Korea či Bělorusko, zatímco jiným, například Spojeným státům a Japonsku, přináší stabilitu otevřenost. Uzavřené země se chrání před větrem globalizace, zatímco ty otevřené jsou pružné a dostatečně odolné, aby se této síle přizpůsobily, vysvětluje analytik.

Pokud je režim osvícený a uvažuje strategicky, může být schopen se reformovat natolik, aby tuto tvrdou transformaci přežil, připouští Zakaria. Za pravděpodobnější však označuje dvě jiné cesty - chaos vedoucí k návratu represí či zhroucení státu.  

"Írán má ingredience pro revoluci," míní komentátor. Připomíná, že více než polovina obyvatel je mladší třiceti let, mnoho mladých je vzdělaných, a přesto nezaměstnaných, téměř 50 milionů Íránců vlastní chytré telefony, z nichž se mohou seznamovat se světem, a reformátoři neustále vzbuzují očekávání, přesto svým slibům nikdy nedostojí.

Íránský režim však disponuje nástroji - mocí, ideologií, represí a dohledem -, které je připraven nasadit, aby si udržel kontrolu, varuje Zakaria. Za pravděpodobné tak považuje, že zemi čeká období nestability, přičemž varuje, že Blízký východ je už tak dost nestálý.