Sýrie: Největší a nejdůležitější konflikt 21. století? Výsledek války může hrát roli i za dalších sto let

Podle Frantzmana přináší konflikt v Sýrii mnoho nových prvků. Vedle testů nových zbraní si zde mocnosti vyzkoušely i nové typy zcela účelové spolupráce, nové podoby spojenců a klientů, které ve válce používaly a nové mocenské modely. Především však konflikt překreslil mocenskou mapu regionu, tak jak byla vytvořena již po 1. světové válce. Válku lze rozdělit na několik fází.

Na počátku povstání v Sýrii vycházelo z takzvaného arabského jara a neozbrojení rebelové byli Asadem rozprášeni. Roku 2012 však Katar a Saudská Arábie dodali rebelům zbraně a konflikt se rozhořel naplno. K první eskalaci a možnosti zapojení amerických jednotek došlo v roce 2013, kdy režim Bašára Asada poprvé použil chemické zbraně. Po diplomatickém zásahu Ruska však k intervenci nedošlo a Američané se omezili na podporu „svých“ povstalců. Do další fáze se konflikt dostal v roce 2014, kdy vznikl tzv. Islámský stát, řízený radikály a teroristy. Proti tomu se zcela účelově spojili všechny zainteresované síly, a to nejen místní tedy Asad se sekulární rebelové, ale i jejich zahraniční spojenci v čele s USA, Ruskem a Íránem.

Změnu situace na bojišti přinesl rok 2015, kdy do války přímo vstoupilo Rusko a fakticky změnilo běh konfliktu ku prospěchu Asada, který znovu začal dobývat ztracená území Sýrie a vytlačovat nejen IS ale i západem podporované rebely. Zatím k poslednímu zvratu – pokud vynecháme americké bombardování, které na situaci nemělo žádný vliv, došlo letos v lednu, kdy turecké jednotky vstoupily do severní Sýrie a pacifikují zde kurdské povstalce.

Jak je z výše popsaného vidět, především se přestalo hrát, pokud vynecháme islamistický terorismus, na jakoukoliv ideologickou notu a státy a organizace jsou schopny se zcela pragmaticky dohodnout na podpoře, pokud je to v jejich zájmu. Symbolem toho je turecko-iránské sblížení, ke kterému došlo během války, kdy si obě země, mezi kterými po mnoho let panovala silná rivalita, v Sýrii rozdělily sféry vlivu a díky tomu se jim podařilo i dohodnout na některých sporných bodech v jejich mezistátní politice.

Všechny mocnosti se snaží prosadit své cíle. Cíle Turecka, Ruska a Íránu jsou kompatibilní a Bašár Asad jim může vyjít vstříc. Navíc dovolují těmto zemím v Sýrii plně kooperovat. Turecko chce zabezpečit svoji jižní hranici a potlačit kurdské rebely. Zároveň chce návrat syrských uprchlíků domů. Těch je v Turecku několik milionů a představují problém bezpečnostní a sociální problém. Rusko chce posílit svůj vliv na blízkém východě a udržet si v zemi své dvě základny. Irán by rád získal bezpečný koridor ke Středozemnímu moři, kde by mohl vybudovat své mocenské pozice nejen jako páku vůči USA a NATO ale i proti Izraeli, pokud by došlo k případnému konfliktu. Všechny tyto plány jdou proti zájmům USA.

Je proto překvapivé, že samy Spojené státy se z oblasti po porážce jimi podporovaných rebelů téměř stáhly. V zemi zbývá zhruba posledních 2000 poradců a to především na kurdském území. USA to staví do nebezpečné pozice. Bude si muset vybrat mezi Kurdy a Tureckem, které má druhou největší armádu. Dá se proto předpokládat, že se USA z konfliktu úplně stáhnou a přenechají tak strategickou oblast svým mocenským konkurentům. To bude podle  Frantzmana, který již dnes považuje syrský konflikt za globální, chyba. Výsledky konfliktu budou hrát svojí roli totiž možná dalších sto let, dodává.