„Asad nás zachránil.“ Jak vypadá Sýrie pod Asadovou staronovou vládou?

Pokud se něčím syrská válka liší od jiných občanských zničujících konfliktů, pak je to způsob. Syřané bojovali nejenom v prachu a cihlách syrských měst, ale i především jako představitelé (a oběti) informační války. Vstup Ruska do syrského konfliktu zvýšil dnešní usilovný západ mezi odlišnými typy „pravdy“. Propaganda se stala stejně účinnou zbraní jako bomby a pušky.

Assad si velmi dobře uvědomuje důležitost propagační mašinérie pro vyhrání podpory uvnitř i vně své země. Nevyhýbal se proto rozhovorům se zahraničními novináři – mimo jiné i z ČT – v nichž prezentoval svůj náhled na celý syrský konflikt. Nyní, když už se zdá jeho postavení být díky pomoci Ruska a Íránu neotřesitelné, v tom pokračuje a nechává zahraniční novináře vyzpovídávat Syřany v územích, které režim opětovně získal do svého područí.

Jedná se ale o režimem pečlivě připravené Potěmkinovy vesnice. Kdysi zničená území jsou náhle plná mírumilovných lidí, neochotných kritizovat muže, který na ně shlíží z velkých plakátů. Novináři mají možnost vyzpovídat zdejší Syřany – ale na jejich odpovědi je dohlíženo přidělenými vládními průvodci. Není divu, že respondenti nechtějí uvést své jméno a jsou zdrženlivý ve svých odpovědích.

Proč se vůbec obtěžovat s zahraničními novináři, když je zcela jasné, že se jedná o režimem zinscenované divadlo? Asad nutně potřebuje dobrou publicitu. Bez ní nebude schopen získat značné množství peněz na obnovu a správu země – a ty může získat jen od zahraničních investorů. Musí je přesvědčit, že i když není dárce svobody, tak je alespoň základ stability.

Byla to právě tato neupřímnost režimu, která vedla k syrské občanské válce. Ačkoliv se zdálo, když na Západě vzdělaný lékař přebíral zemi po svém zemřelém otci, diktátorovi Háfizu al-Asadu, zdálo se, že země se posune směrem k liberální modelu. To však brzy vyprchalo. Zatímco starší generace byla na toto zacházení zvyklá, mladší se cítila jako v kleci už měla dost toho, že má v podstatě na výběr jen ze dvou možností: „buď spolupracovat s režimem nebo držet hubu,“ jak poznamenal jeden mladý syrský architekt, nyní žijící v Turecku.

Protesty, které vypukly v rámci tzv. Arabského jara, se pokusil Asad tvrdě potlačit. Situace se mu vymkla z rukou, Sýrie se ocitla ve vleklé občanské válce. Opoziční síly, které Sýrii opustily, se nemohou vrátit, dokud bude Asadův režim u moci. Jejich jména jsou na seznamu vládních zpravodajských služeb, připravených jejich nositele vrhnout do vězení. Zastrašováním dociluje toho, že tito lidé se nechtějí do Sýrie vrátit – ku prospěchu režimu, který má tak více možností pro šíření vlastní verze příběhu.

Asadova "pravda"

Podle Asadova podání za celou revolucí a syrskou občanskou válkou stojí cizí mocnosti, které chtěli destabilizovat Sýrii a jeho svrhnout. Tento příběh se mu daří prodat. Reportéři zmiňují příběh Syřana žijícího v USA, který se vydal na návštěvu do Damašku a který je přesvědčen o tom, že Asad zachránil Sýrii před zlovolnými machinacemi Saúdské Arábie, Kataru, Turecko, USA a dalších odpůrců režimu. Jiný muž naléhá, aby „psali pravdu“ a nenásledovali příkladu západních médií rozdělující syrskou společnost.

Požadavek pravdy od novinářů je též požadován od ministerstva informací. Zahraniční reportéři se musí obrátit na ministerstvo při žádostech o všechny možné druhy povolení a podepsat dokument, že budou referovat objektivně a pravdivě. Pokud tak neučiní, mohou být potrestáni, poznamenává dokument bez bližších informací.

Syrská společnost je důsledkem propagandy a vleklé, sedmileté války, neobyčejně naplněná nenávistí. Syřané, kteří zůstali v zemi, nemají dobrého slova pro ty, co uprchli, pokud nepřijímají vládní „pravdu“ a upozorňují, že to byly vládní bomby, nikoliv teroristické, co je vyhnalo. Vládní zmocněni ministerstva usmíření, které bylo založeno během války a jehož účelem je opětovné začlenění těch, kteří bojovali proti vládě, do syrské společnosti, se taktéž zcela drží této verze událostí. Integrovat se mohou jen ti, co slíbí, že už nikdy nebudou věřit zahraničním bludům a vyjádří příslušnost režimu.

Neochota vidět temné stránky režimu se netýká pouze zahraničí. Lidé žijící v nerozbombardovaných částech Damašku nejsou ochotni udělat pár kroků a podívat se do režimem zničených částí. Neplýtvají soucitem na zdejší civilisty – jsou to pro ně všichni teroristé, kteří si za své utrpení mohou sami. Ať už syrský konflikt nakonec dopadne jakkoliv, jedno je jisté - cesta k usmíření rozdělené společnosti budou dlouhá a trnitá.