USA pokračují v katastrofální politice? Expert si nebere servítky

Americká Nemesis

"Sadr je dlouhodobou americkou Nemesis, která odmítá blízkovýchodní politickou agendu Washingtonu a především přítomnost amerických vojsk v Iráku," poukazuje odborník. Dodává, že v letech následujících po americké válce za svržení Saddáma Husajna se Sadrovi ozbrojení stoupenci často střetávali s americkými okupačními jednotkami, a Sadrovo politické zmrtvýchvstání je tudíž pro představitele Trumpovy administrativy více než znepokojivé.  

Z pohledu současné americké administrativy má Sadr přesto jednu přednost - nelíbí se mu nejen americký, ale také íránský vliv v Iráku, konstatuje Carpenter. Podotýká, že Sadrův postoj je jasným důkazem, že solidarita mezi ši'íty má své meze a navzdory stejné náboženské identitě stále panuje silné, historické napětí mezi Araby a Peršany, které se čas od času projeví, přičemž Sadr tuto etnickou nedůvěru ztělesňuje.   

Za ještě znepokojivější aspekt volebních výsledků z pohledu Washingtonu expert označuje fakt, že druhá nejsilnější strana, ši'ítská koalice Fatah, nesdílí Sadrovy obavy z Íránu a naopak hájí zájmy proíránských milicí, které Teherán štědře financuje, dodává jim vojenské vybavení a občas jim dokonce poskytuje přímou pomoc skrze své "dobrovolníky". Dvě nejsilnější politická uskupeními v Iráku tedy pojí vehementní antiamerikanismus, navíc jedna z nich je silně proíránská, a tudíž lze jen těžko předvídat, co může být nejhorším důsledkem z pohledu amerických politických cílů, uvádí Carpenter.

K překvapení západních pozorovatelů skončila Abádího strana až na třetím místě, avšak tento bídný výsledek je poslední ukázkou skutečnosti, že Washington dlouhodobě sází na irácké politiky disponující slabou veřejnou podporou, podotýká expert. Připomíná, že Bushova administrativa a neokonzervativci předpokládali, že po svržení Saddáma se novým iráckým vůdcem stane Ahmed Chalabí a USA do jeho strany, Iráckého národního kongresu, investovaly před invazí do roku 2003 miliony dolarů, ale ta v následných parlamentních volbách získala směšných 0,5% hlasů.

Dalším chráněncem Washingtonu byl Nurí Málikí, jehož vládu charakterizovala bezhlavá snaha marginalizovat a znepřátelit si sunnitskou menšinu v zemi, která tvořila politickou základnu Saddánovy vládnoucí strany Baas, uvádí Carpenter. Vysvětluje, že Málikího pomstychtivý přístup v kombinaci s pověstnou zkorumpovaností jeho vlády vydláždily cestu pro vzestup Islámského státu (IS) a úvodní vítězství této extremistické skupiny v irácké občanské válce.

Je třeba rychle odejít  

"Nejen výsledky posledních voleb v Iráku byly velkou ranou pro americkou politiku, stejně znepokojivý je i výsledek v iráckém Kurdistánu," píše odborník. Poukazuje, že Kurdská regionální vláda (KRG), podobně jako kurdské síly na syrské straně hranice, představovala pevného amerického spojence ve válce proti IS, někteří experti dokonce považovali Kurdy vedle Izraele za nejspolehlivějšího spojence Washingtonu na Blízkém východě a nabádali k posílení vazeb na KRG, i kdyby měl takový krok namíchnout centrální vládu v Bagdádu.

Spojenectví s Washingtonem ovšem narušilo loňské rozhodnutí prezidenta KRG Masúda Barzáního uspořádat referendum o plné nezávislosti na Iráku, jelikož takový krok pobouřil nejen Bagdád, ale téměř všechny sousední země, především pak Turecko, amerického spojence z NATO, vysvětluje Carpenter. Doplňuje, že američtí politici svou podporu KRG oslabují a irácká armáda zahájila velké tažení, v jehož důsledku Kurdové ztratili kontrolu nad ropnými poli u Kirkúku a přišli o samosprávný statut, který jejich region získal v letech po Saddámově pádu.

"Široce se očekávalo, že Barzáního Demokratická strana Kurdistánu a další v regionu dlouhodobě silná strana, Vlastenecká unie Kurdistánu, ve volbách pocítí důsledky své taktické chyby," pokračuje odborník. Připomíná, že se čekalo velké posílení kurdského Hnutí za změnu, ale obě dříve zmíněné strany nakonec utrpěly jen mírné ztráty, opozice okamžitě začala poukazovat na volební podvod - a skutečně se objevují silné důkazy o nesrovnalostech při hlasování -, přičemž toto napětí již v několika městech na severu Iráku přerostlo v násilí.

Washington nyní čelí skutečnosti, že iráčtí voliči odmítli jeho úhlavního politického chráněnce v zemi a v troskách je i kdysi slibná spolupráce se stabilním proamerickým Kurdistánem, konstatuje Carpenter. Varuje, že i v tomto zhoršujícím se prostředí Trumpova administrativa zřejmě plánuje udržovat americkou vojenskou přítomnost v Iráku na neurčito, ačkoliv taková politika se jeví jako stále méně smysluplná a životaschopná.  

Američtí politici podle experta činí chybné predikce o Iráku  již téměř dvě desetiletí a původní představa, kterou přijala Bushova administrativa a následně se jí držely i administrativy Obamy a Trumpa, že se Irák stane stabilní, jednotnou, demokratickou, proamerickou baštou na Blízkém východě, se ukázala v mnoha ohledech jako mylná. "Je načase uvědomit si limity amerického vlivu a přehodnotit katastrofální politiku. Trumpova administrativa potřebuje přijít se strategií pro rychlý odchod z irácké bažiny," uzavírá Carpenter.