Vyplácí se islamistům terorismus? Studie odhaluje, jak tomu ve skutečnosti je

Podle mnohých badatelů se terorismus jednoznačně vyplácí, jinak by ostatně nebyl stále uskutečňován. Ačkoliv z hlediska síly a vlivu tahají teroristické skupiny v porovnání se státy s jejich bezpečnostními službami za kratší konec provazu, teroristé jsou v centru mediálního a veřejného zájmu a hrají významnou roli ve volbách i každodenních politických procesech, kdy se stávají rozhodujícím činitelem určujícím domácí i zahraniční směřování dané země.

Tures však varuje vnímat tento silný mediální dosah teroristů jako jednoznačné potvrzení politických úspěchů terorismu. Z jeho výzkumu vyplývá, že ty organizace, které se vydaly mírovou cestou, sice měly mnohem menší mediální pokrytí a byly mnohonásobně menším tahákem ve vyhledávání v Googlu, zato ale dosáhly lepších politických výsledků než jejich známější, násilné „sestry“ typu Islámského státu, nechvalně proslulé ohromným počtem vražd.

Např. tzv. Karafiátová revoluce, je prakticky neznámým levicovým vojenským pučem uskutečněným v Portugalsku v roce 1974, který však skutečně vedl k posunu portugalského politického zřízení od autoritářského pravicového vojenského režimu směrem k demokratické formě vlády.  Nebo tzv. cedrová revoluce bez jakýchkoliv obětí dokázala v roce 2005 přinutit Sýrii, aby stáhla své vojáky z Libanonu – záležitost, o kterou se v řadě konfliktů v různých částech Blízkého východu neúspěšně snaží teroristické skupiny. Naopak, aktivity IS do Sýrie a Iráku a Sýrii přitáhly další síly.

Výzkum Turese a jeho studentů zjistil, že z 45 skupin používajících terorismus k prosazení jejich politických cílů jen u šesti z nich se dalo prohlásit, že se jim to povedlo – tj. jen 13,3%. V případě 45 mírových hnutí, 26 z nich dosáhlo prosazení svých politických cílů – 57,8%.

Podle Turese mnohé příklady úspěšných teroristických skupin se při hlubším pohledu rozplynou, jako u bombového útoku Al-Káidy ve španělském metru v roce 2004, po němž byla konzervativní vláda nahrazena vládou levicovou a byly staženi španělští vojáci z Iráku. Ve skutečnosti útok v průzkumech pomohl tehdejší konzervativní vládě, ta ale udělala fatální chybu, když útok namísto Al-Kaidě připsala španělským separatistickým skupinám. Rozhněvaní voliči se rozhodli zvolit opačnou stranu. Al-Káida v tom tedy nehrála velkou roli, navíc její širší cíle spočívající v úsilí o opětovnou islamizaci Španělska byly ukončeny hned v zárodku španělskými zpravodajskými službami, které pochytaly a zlikvidovaly odpovědné teroristické buňky.

Jiným příkladem je izraelská teroristická skupina Irgun, jejíž velitel Menachem Begin se později stal izraelským premiérem. Irgun byl vyhlášena ze teroristickou organizaci Brity, vůči kterém během období jejich správy Izraele provedla několik útoků. Bylo by však bláhové, upozorňuje Turese, Irgunu přičítat odchod Britů z Izraele, který byl důsledkem koncem koloniálního panství impéria po druhé světové válce. Členové Irgunu včetně Begina a jím založené strany Cherut byly dlouho pro své extremistické postoje ignorovány voliči a žádná vládní strana je nechtěla do koalice. K moci se Begin dostal až díky chybám předchozích vlád a poté, co zmínil svou extremistickou rétoriku a stal se umírněnějším.

Terorismus tedy může sloužit v jistém krátkodobém horizontu, v tom dlouhodobějším se ukazuje být převážně neefektivním. Aby skupiny využívající terorismus k prosazení svých politických cílů se skutečně prosadily na největší vládní úrovni, musí se nakonec zbavit nálepky teroristické skupiny a být schopné fungovat jako v podstatě standardní politická strana. Jsou to mírová hnutí, nikoliv teroristé, kdo dokáží úspěšněji prosadit své požadavky, aniž by byly ve vládě.