Vítězové a poražení Blízkého východu: Kdo zářil a kdo na něj nebude vzpomínat nejlíp?

Hlavním poraženým v roce 2018 byla nepochybně Saúdská Arábie. Zatímco v předchozích letech se zdálo, že mladému ambicióznímu korunnímu princi Mohammedovi bin Sálmanovi (MBS) vyjde, na co sáhne, tento rok došlo k jedné největších krizí, které ropné království za poslední dobu zažilo. Vražda kritika režimu novináře Džamála Chášukdžího vyvolala celosvětové pobouření, které se promítlo do slabé účasti v „Davosu v poušti“ i do omezení dodávek zbraní ze strany některých evropských států v čele s Německem, nemluvně o ráně na pověsti mírumilovného reformátora, kterou MBS se snažil ohromit svět.  

Saúdům se též nedaří vyhrát válku v Jemenu, označovanou za největší humanitární katastrofu dneška. Tento „saúdský Vietnam“ spolu s kauzou vraždy Chášukdžího jsou natolik vážnými záležitostmi, že i v řadách nejbližších spojenců Saúdské Arábie na Západě, ve Velké  Británii a dokonce i v USA, se začínají ozývat hlasy požadující potrestání ropného království a zanechání pomoci na nezbytné minimum.

Saúdská Arábie má nicméně velkého spojence v osobě amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho nejbližších spolupracovníků, jmenovitě jeho zetě a poradce Jareda Kushnera který navázal s MBS velmi přátelské vztahy. Prostřednictvím Trumpa Saúdská Arábie dokázala uskutečnit signifikantní úder na jejího největšího konkurenta na Blízkém východě, Írán, když Trump odstoupil od nukleární dohody a obnovil hospodářské sankce proti Íránu.

Celkově však Saúdská Arábie a i USA boj s Íránem na Blízkém východě prohrávají. Írán posiluje svůj vliv v Iráku, kde jimi podporovaní šiíté tvoří druhou nejsilnější frakci v parlamentu a jím podporované milice jsou samotnou silou. Ještě více to platí pro Sýrii, kterou Írán přetavil v základnu pro své útoky proti Izraeli. Byli to jimi podporované pozemní síly, které pomohly udržet Bašára Al-Asada u moci a v podstatě stvrdily jeho vítězství ve vleklé syrské válce.

Hlavní vítězové

Nicméně, Írán svými aktivity začíná poněkud iritovat jednoho z hlavních vítězů na Blízkém východě – Rusko. To postupně zcela nahrazuje USA v jejich pozici hlavního zahraničního aktéra na Blízkém východě. Setkání německé kancléřky Angely Merkelové, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Istanbulu (za účasti tureckého prezidenta Recepa Tayyipe Erdogana) ukázalo, že evropští vysocí státníci berou zcela vážně fakt, že bez ruské účasti se syrská krize vyřešit nedá.

Rusko nespoléhá pouze na jedno želízko v ohni a chce být významnou silou v regionu i po ukončení syrské války. V Sýrii se pokouší snížit vliv Íránu a vystupuje – ne vždy zcela přesvědčivě – jako mediátor mezi Írán a Izraelem. Ohledně vraždy Chášukdžího strategicky mlčelo a poslalo jednu z největších delegací na ropným královstvím pořádanou konferenci, skald sílících vazeb mezi Ruskem a Saúdskou Arábií. Rusko je už zcela nezpochybnitelnou silou v regionu a sílu a úspěšnost ostatních aktérů lze soudit zcela podle toho, zda-li dokáží proti němu stát a donutit jej i k ústupkům.

Takovou mocností je Izrael. Ačkoliv Rusko má v Sýrii hlavní základnu, neobává se mu vyhrožovat, že zlikviduje Asada, pokud budou íránské aktivity v zemi pokračovat a dovoluje si ve výsostně ruském území napadat syrské vojenské továrny. Diplomatická roztržka mezi Ruskem a Izraelem, kterou se samotný Putin snažil hasit, odhalila, že Izrael je silou, kterou  Rusko musí respektovat. Nelze též nezmínit silný vliv Izraele na Trumpovu administrativu a v Trumpových rozhodnutích trestat Írán nelze nevidět jeho ruku.

Druhým aktérem, který dokázal stát proti Rusku, je Turecko. Izraelský deník Haaretz jej dokonce označil za vítěze roku 2018 na Blízkém východě. Turecký vliv zabránil Asadovi a Putinovi, aby neprovedli masivní vojenský útok proti městu Idlib, poslední pevnosti povstalců v Sýrii. Samo však vede vojenské operace proti Kurdům severu Sýrie za tichého nesouhlasu mezinárodní komunity v čele s USA, která je podporovala v jejich boji proti IS.

Je to též turecké vyšetřování, které pomohlo z vraždy Chášukdžího uskutečnit mezinárodní kauzu. Erdogan jej využívá k tlaku na Saúdskou Arábii a oslabení jejího postavení a pověsti v regionu. Nicméně, Erdogan nutně potřebuje úspěchy na zahraničně-politickém poli, aby odklonil pozornost od velmi slabé kondice, kterou vykazuje současná turecká ekonomika.

Pokud by se úspěch na Blízkém východě měřil dle ekonomických ukazatelů, pak lze za největšího vítěze v roce 2018 prohlásit Katar, jak to činí Haaretz. Malé ropné království loni čelilo mezinárodní blokádě iniciované Saúdskou Arábií. Nedobrovolná izolace jej však nezlomila naopak Katar dokázal ještě posílit svůj ekonomický růst a mezinárodní vztahy. Dokladem jeho sebedůvěry je jeho rozhodnutí opustit Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) na začátku ledna příštího roku. Současné saúdské potíže jsou pro Katar nepochybně sladkým zadostiučiněním a proto jej lze vyhlásit za vítěze roku 2018.