Věčná válka? Islámský stát neustane, protože nemůže, poukazuje expert

Ve své knize Teror v mysli Boží sociolog Mark Juergensmeyer navštívil a vyzpovídal celou řadu náboženských fanatiků, včetně těch muslimských, odpovědných za pokusy či přímo provedení násilných činů teroristického ražení. Zjistil, že tito přívrženci extremistických náboženských ideologií v podstatě nechtějí vyhrát „svatou“ válku se svými nepřáteli. Oni chtějí bojovat pro svatou válku samotnou.

To se projevovalo i v jejich strategii. Teroristé si nevybírali místa vojenského významu, ale namísto toho si vybírali oblasti, kde bude co nejvíce civilistů a kde budou jejich skutky co nejvíce vidět. Snahou teroristů bylo šokovat, vzbudit strach, donutit vlády nenáviděných sekulárních států, aby zahájily ohromnou kampaň proti danému náboženství, ke kterému se teroristé hlásili. Muslimští extremisté si slibovali, že tímto způsobem probudí u muslimů touhu bránit islám proti „bezvěrců“ a přidat se k nim.

Juergensmeyerem načrtnutý profil teroristického fanatika sedí do širšího rámce strategie „džihádu“, svaté války, vypracované klíčovými postavami a skupinami islamistického fundamentalismu. Jeho cílem není nic jiného než ustanovení totální nadvlády fundamentální verze islámu a zničení všech skupin, které budou proti tomu.

Konvenční vs. věčný džihád

Ido Levy, výzkumník z  Institute for National Security Studies (INSS) a the International Institute for Counter-Terrorism (ICT), však upozorňuje, že zatímco tzv. konvenční džihád sdílí tuto náboženskou vizi světa a snaží se ji prosadit, v praxi se neostýchá jednat zcela pragmaticky a spojovat s těmi nepřáteli, kteří jim zaručí dosažení partikulárních vojenských cílů.

Al-Káida se zdráhá vést kampaň proti „heretickým“ muslimům jako jsou šiité, protože se obává, že by to ohrozilo její vojenské možnosti . Jakkoliv džihádistické skupiny prohlašují nutnost věčné války proti sekulárním státům, samotnému vojenskému střetu se snaží spíše vyhýbat, protože vědí, že v přímé konfrontaci by s plně vyzbrojenými silami neměli šanci.  

Podle Levyho se IS od konvenčního džihádu liší tím, že prosazuje tzv. „věčný džihád“. Na rozdíl od Al-Káidy, která bere Korán a další náboženské texty jako inspiraci pro její dlouhodobé cíle a ospravedlnění jejích akcí, pro IS se jedná o skutečný návod života, který je třeba doslova naplňovat. Z jejich doslovného čtení vyplývá naprostá netolerance vůči každému, kdo se zdá stát proti koránským fundamentům.

IS, na rozdíl od al-Káidy, začal vést kampaň proti šiítům i členům súfijských islámských hnutí, které považuje za heretiky. Během své hrůzovlády v Iráku a Sýrii začal napadat i obyčejné muslimy, kteří nebyli schopni plnit jeho středověké, drakonické příkazy. Postupně si takto znepřátelil v Sýrii všechny možné rebelské skupiny, i ty, které s ním sdíleli nechuť k režimu Bašára al-Asáda. Tím se významně liší od poboček Al-Káidy, především tzv. fronty Al-Nusrá, která s postupně stala páteří protiasadovské opozice.

IS na rozdíl od konvenčního džihádu vůbec nefunguje na principu strategickém, ale apokalyptickém základě. Věří, že kdykoliv může přijít hodina posledního soudu a že tedy bude souzen za své činy během těchto chvil. Jakýkoliv kompromis vnímá jako rouhání se Boží vůli.

V důsledku tohoto myšlení je IS vysoce nebezpečným, ohromně motivovaným protivníkem kterého nezastaví žádná porážka. Ačkoliv se jeho chalífát rozpadl a takřka všechno území, nepředstavuje to pro něj prohru, pouze další Boží zkoušku. IS nepřestane, dokud neustanoví další kalifát – a nezajistí, že tento tentokráte vydrží navždy.