Syrská válka připravila o končetiny 86 tisíc lidí, protézy začali vyrábět uprchlíci

Jedenáctiletý Ahmad napolo leží na zemi a hází kamínky na psa za mříží. Nedaří se, ale chlapec se baví. Pak se posadí, aby si ulevil. Místo nohou má protézy a právě je na pravidelné rehabilitační procházce před klinikou. Škádlení psa byla jenom malá přestávka, hoch se znovu chápe svých berlí a spolu s průvodcem se vydá na svou klopýtavou pouť. Pak zamíří zpět do centra, kde mu protézy naposledy přizpůsobí.

Protézy vyrábí syrské centrum pro umělé končetiny, které před pěti lety založili v Reyhanli syrští uprchlíci. Oficiální údaj o amputovaných Syřanech neexistuje. Podle Světové zdravotnické organizace jich stále přibývá, UNICEF odhaduje, že amputovaných je 86.000. To, že centrum vzniklo v Reyhanli, není náhoda. Patří do provincie Hatay, kde žije půl milionu syrských uprchlíků, tamní obchody jsou označeny jak tureckými, tak arabskými nápisy. K centru patří mobilní klinika, která působí v syrském Idlibu.

Ve středisku nejprve pracovali jen dobrovolníci, díky pomoci nevládních organizací a Evropské unie se situace změnila. Nejlevnější protéza stojí 500 dolarů, ta nejdokonalejší čtyřnásobek. Pro uprchlíka nedostupná suma. Zde v centru stačí, když dotyčný ukáže doporučení z turecké nemocnice. Centrum poskytlo za pět let 6500 protéz, letos už 500. Čekací doba je několik měsíců. Každé ráno se opakuje totéž - dodávka k vchodu dopraví skupinu lidí, kteří zamíří dovnitř. Někteří na vozíčcích, jiní jak se dá. Všichni s amputovanou končetinou.

Na klinice pracuje 30 lidí - terapeuti i technici. Téměř všichni jsou Syřané, někteří bývalí pacienti kliniky. Ti se poznají podle chůze, někteří zvednou nohavici, aby bylo vidět umělou končetinu. Nejde o žádné amatéry. "Vyškolili nás specialisté z Indie a Filipín, máme kontakty s univerzitou v Ankaře," říká technik Sámi Masrí, který je v Reyhanli od roku 2013.

Dříve pracoval jako řidič v Homsu, do Turecka odešel před šesti lety a od té doby doma nebyl. Od otevření centra prošel šesti školeními a ovládá techniku protéz od oblasti nad kolenem, pod ním i pod loktem. Mnoho času tráví v dílně, kde se protézy vyrábějí, ale podle něj je rehabilitace důležitější než sama protéza. Pacient nesmí padat.

U dvou tyčí je fronta, lidé čekají na svou příležitost pocvičit se v chůzi s oporou. Jejich upocené tváře a pevně zaťaté ruce svědčí o tom, kolik sil je to stojí. Ostych musí stranou, musejí sundat kalhoty, aby bylo na protézy vidět. Tady se přeměřuje, povzbuzuje, chválí. Každý centimetr vpřed je úspěch. Své protézy tu zkouší také Ahmad z Halabu (Aleppa). "Zpočátku to bylo velmi těžké, plakal a ukrýval se, nechtěl nikoho vidět," říká Hamdah Bakríová, která syna sleduje. O nohy přišel v mešitě v Halabu při raketovém útoku. Jeho bratr a tři bratranci útok nepřežili.

"Byl to obtížný případ. Nejen proto, že je to dítě, ale kvůli složitým amputacím - jedna u kolene, druhá na stehně. Museli jsme vyvinout novou techniku, hydraulické koleno. Protože roste, musíme protézy po šesti měsících měnit," vysvětluje technik z Damašku Sálih.

Válka zásadním způsobem změnila praxi. "Dříve se amputovali diabetici nebo oběti nehod. Uměli jsme operovat, byli tu dobří chirurgové. Teď se amputuje zcela jinak. Zbraně způsobují jiný typ zranění," říká kineziterapeutka Sahmí Sadílová. Nevládní organizace obviňují syrskou vládu z používání kazetových bomb, které mezinárodní zákony zakazují. Za letu z nich vypadnou stovky menších bomb, které nemusí explodovat hned. Civilisty ohrožují podobně jako miny. "Zranění, která lidem způsobí bombardování, jsou rozsáhlá, těžko se ošetřují. Zlomeniny, popáleniny, různé potíže," doplňuje Sadílové kolega Charly Pierluigi.

Centrum se musí vyrovnat nejen s novými typy zranění, ale často také s důsledky spěšné práce chirurgů. "Pokud nebyl zákrok kvalitní, posílají se pacienti zpět do nemocnic, kde byli operováni, aby to tam opravili a aby byla končetina připravena na protézu," vysvětluje Sadílová. Je to případ až poloviny pacientů.

Vedení centra říká, že lidé se přijímají na základě doporučení z nemocnic. O to, zda mezi nimi jsou i ti, kdo bojovali, se nikdo nestará. "O to, co dělali předtím nebo co chtějí dělat v budoucnu, nejde. Pro nás je důležité jim pomoci," říká Mustafá Muhammad, který zajišťuje kontakty centra s okolním světem. Turecká vláda do centra posílá každý měsíc pracovníka ministerstva zdravotnictví, který ověřuje totožnost pacientů.