Skrytý život arabských princezen: Nemohou snést islámská omezení, chtějí utéct

Být dcerou velmi zámožného člověka je něčím, co by si možná řada dívek přála. V arabském světě však být dcerou vlivného šejka často znamená žít ve zlaté kleci. Na vlastní kůži si to vyzkoušela Latífa Maktúmová, dcera dunajského vládce  Muhammada Maktúma, premiéra SAE. V březnu se pokusila uprchnout, byla ale chycena. Od té doby o ní nikdo neslyšel.

Stanice BBC v prosinci zveřejnila její video, ve kterém říká, že „pokud se na něj díváte, není to zrovna dobře. Jsem buď mrtvá nebo ve velmi svízelné situaci“. Latífa ve videu vzpomíná na svůj první útěk v šestnácti, během kterého byla taktéž chycena. Byla dána na tři roky na samotku, její věznitelé ji bili a mučili. Od jejího otce měl přijít příkaz, že ji mají „bít, dokud nezemře“. Když plánovala svůj druhý útek už věděla, že ji smrt reálně hrozí.

Latífin příběh ukazuje na silnou nespokojenost, kterou cítí dcery prominentních blízkovýchodních rodin. Jako jejich „chudší“ vrstevnice, i ony se musí podřizovat nerovnoměrnému postavení mužů a žen v muslimské společnosti. Ženy v SAE i v ještě přísnější Saúdské Arábii musí poslouchat své mužské protějšky, ať jde o manžela, otce, bratra či strýce. Mají velmi omezené působení ve veřejném prostoru a v podstatě nemůžou sami dělat podstatná rozhodnutí bez souhlasu mužského protějšku.

Podle saúdské aktivistky, spisovatelsky a akademičky Haly Aldosariové je to pro dcery z prominentních rodin zvláště „nesnesitelné“. Mají totiž přístup k západním médiím, střetávají se s svobodně žijícími ženami, které pracují pro jejich rodiny. Vidí, jak vypadá svět mimo mříže jejich zlaté klece – a chtějí žít podle jeho pravidel.

Dvojí tvář

Jejich rodiny jim to nechtějí ale dovolit, navzdory tomu, že se před západním světem snaží tvářit jako progresivní podporovatelé ženských práv. Latífin otec např. nechává své dcery chodit po ulicích bez závoje, brojí proti domácímu násilí na ženách a prosazuje důležitost ochrany minorit.

To, co je sdělováno západnímu publiku, však nemusí vůbec platit doma. „Týrají mě a utiskují celý můj život. Se ženami se tu zachází jako s podlidmi. Můj otec nemůže pokračovat v tom, co nám všem dělá,“ napsala Lafíta bývalému francouzskému špionovi Hervé Jaubertovi, který pomáhal naplánovat útěk. Podle ní se její otec stará jen o svoji pověst.

Touto pověstí se nemíní ta u západního, ale primárně domácího publika, upozorňuje Foreign Policy. Přílišná emancipovanost dcer ji u konzervativní veřejnosti ohrožuje. Prosazují tedy, aby dívky podléhaly tradičním normám. A pokud by jejich dcery tyto normy překročily, aby byly náležitě potrestány.   

Dokladem tohoto odlišného vnímání prchání dívek z arabských zemí na Západě a v domácím prostředí, jsou reakce saúdských médií na úprk 18leté Rahaf Kunúnové, které se podařilo získat azyl v Kanadě. Saúdská média sahala až ke konspiračním teoriím, podle kterých Kanada chystá dívčí revoluci v Saúdské Arábii, případně, že Západ fingoval celý útěk, aby mohl poškodit zemi. Podle mnohých saúdských médií případ jen potvrdil důležitost mužského dozoru, aby mladé dívky nepodléhaly falešnému západnímu feminismu a nepáchaly dle saúdského wahhábismu smrtelný hřích, kterým je odstoupení od islámu.

Ačkoliv úspěšný útek 18leté dívky mihl inspirovat další, zároveň sloužil jako varování pro jejich mužské dohlížitele, aby uskutečnili potřebná opatření. Rafah byla kontaktována svými přítelkyněmi a dalšími dívkami, že jim jejich rodiny berou pasy, aby nemohly vycestovat. Bez něj nemají prakticky možnost se dostat ze země – a to ani, když jsou z prominentní rodiny.