Vzestup a pád Islámského státu. Jakou roli ve všem hrál Asad a USA?

Po invazi USA do Iráku a sesazení tamního vládce, Saddáma Husajna, se země zmítalo v chaosu a mocenském vakuu. Nová šiítská vláda byla se svou sektářskou politikou u převážně sunnitského obyvatelstva velmi neoblíbená, zvláště mezi těm zastávajícími salafistickou verzi islámu. Dobře postavení bývalí členové a sympatizanti bývalého režimu nehodlali se vzdát svého boje a v islamistických rebelech, nespokojených s novým uspořádáním věcí, našli účinnou zbraň proti nenáviděnému americkému okupantovi.

Za podpory bývalých důstojníků Saddámova režimu zakládá Abu Omar al-Baghdádi iráckou odnož mezinárodní teroristické organizace Al-Káidy, kterou nazývá jako Islámský stát v Iráku. V roce 2010 byl zabit během společné operace amerických a iráckých sil.

Do čela organizace se postavil Abú Bakr al-Bagdádí. Podle zjištění německého listu Der Spiegel měl mít výrazné slovo v jeho zvolení bývalý důstojník irácké rozvědky za Saddámových časů Hadži Bakr, který měl dodat organizaci náboženskou tvář. Bakr měl být mozkem, který naplánoval rozšíření IS do Sýrie.

Paradoxy syrské války a ohlášení apokalypsy

Právě občanská válka v Sýrii poskytla pro Islámský stát prostor se stát „světovou hvězdou“ džihádistického hnutí. Syrský prezident Bašár Al-Asad, který se hlásí k šiítskému hnutí alewitů, pro něj představoval ideálního nepřítele. IS mohl rebelii v Sýrii snadno interpretovat jako válku šiítů proti zneužívaným sunnitům. Tato strategie mu vycházela. Podle zprávy OSN z roku mnozí zajatí zahraniční bojovníci IS uváděli jako své důvody ani ne tak touhu participovat na světovém džihádu jako bojovat za své „sunnitské bratry“ proti Asadovi.

Daniel Byman, odborník na terorismus z Georgetown University a respektovaného think tanku Center for Middle East Policy, nicméně poukazuje na to, že vztah Asada a IS nebyl jednoznačně antagonistický. Asad během prvních let syrského Arabského jara nechal zajaté džihádisty IS vypustit, aby mohl vykreslit svoji opozici jako sunnitské extrémisty a tím k sobě přimkl jak alewity, tak jiné náboženské minority, které měly obavy z nástupu radikálního islámu. Zároveň se zdržoval úderů na IS a nechával jej, ať s ním opoziční strany zápasí a tím se navzájem oslabují. Asad a později s ním i Rusko se z propagandistických důvodů se tvářili jako bojovníci proti IS, mnohé jejich údery ale mířili primárně na protiasadovskou opozici.

Ale ani ta nebyla výhradně proti IS. Jako Asad, i rebelské skupiny uzavíraly s IS na pro Blízký východ typické věčně se měnící, oportunistické aliance. Vojensky zdatný IS byl pro opozici vítaným spolupracovníkem v boji proti nenáviděnému režimu.  

NA Blízkém východě však platí, že současný blízký spojenec dnes může být smrtelným nepřítelem zítra. Islamistické skupiny obecně nejsou příliš dobrými dlouhodobými společníky, dříve nebo později se dokáží rozhádat s každým. IS nebyl výjimkou, zvláště proto, že jak rostl, rostla i jeho chuť.

Posun od povstaleckého boje plného oportunismu směrem k apokalyptickým ambicím světové dominance velmi výstižně reflektuje změna jeho názvu. Zatímco v roce 2013 se Islámský stát v Iráku přejmenoval na Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIS), v roce 2014, kdy vyhlásil existenci chalífátu, se prohlásil jednoduše Islámským státem. Bagdádí si nedal za cíl nic menšího než dobýt „Řím“, v islámském apokalyptickém myšlení symbolické označení světového centra.

Na svém vrcholu v roce 2015 IS ovládal území o rozloze Velké Británie a vládl 8 miliónům lidí. Byl schopen uskutečnit v Paříži pečlivě připravený masakr napříč Paříží na několika místech zároveň a i v následujících letech v Evropě, USA a jinde podnikat teroristické útoky.  

Počátek konce

Svým prosazováním drakonického výkladu islámského práva šária si však znepřátelil lokální obyvatelstvo, pro které do té doby představoval jistého garanta práva a pořádku. Svým náboženským fanatismem a apokalyptickými vizemi se stal nepřijatelným pro celou protiasadovskou opozici, včetně na Al-Káidu napojených bojůvek. Svými hrůznými, velmi medializovanými činy krutých poprav si proti sobě popudil jak Západ, tak i Rusko. Jakkoliv stáli v syrské válce na opačné barikádě, všichni aktéři se shodovali, že IS musí zmizet z povrchu zemského – už jen z toho důvodu, že boj proti němu bylo dobrým PR.

IS byl odsouzen k zániku. V roce 2016 bylo osvobozeno z jeho rukou odejmuto první město, irácký Fallúdža. Následoval Manbidž v Sýrii. V roce 2017 Bagdád osvobodil druhé největší irácké město Mosul a tím mohl vyhlásit porážku IS v Iráku. Ke konci roku bylo osvobozeno i jeho hlavní město, syrská Rakka. IS byl už fakticky poražen.

Nikoliv však vyřízen. Ačkoliv mlel z posledního, což se projevovalo i ve výrazném poklesu jeho útoků na Západě, IS nehodlal přestat. Vrátil se k osvědčené partyzánské taktice z jeho počátků a povedlo se mu ještě v roce 2019 prostřednictvím sebevražedného atentátníka zabít čtyři Američany, vůbec nejsmrtelnější úder, který proti americkým vojenským silám IS kdy provedl.

Územně však byl zatlačován zpět. Z kdysi pyšného chalífátu rozkládajícího se napříč dvěma státy zbyly jen dvě vesničky. Jeho poslední enklávu ve vesničce Baghúz kurdské síly dobyly dnes a mohly tak vyhlásit konec té vůbec nejhrozivější teroristické skupině, kterou kdy spatřil svět.