ROZHOVOR | Hrozí válka mezi USA a Íránem? Zeptali jsme se odborníka

USA na jaře letošního roku porušily jadernou dohodu s Íránem a jejich sankce na obchodování s íránskou ropou opět vstoupily v platnost. Na oplatku Írán přestal plnit závazky dohody a překročil limity, stanovené na produkci obohaceného uranu. V průběhu konfliktu Írán sestřelil americký bezpilotní dron a prezident USA Donald Trump jen na poslední chvíli zrušil odvetu za tento útok. "Odstraňování sankcí a uvolnění obchodu šlo velice pomalu, ale směr se zdál správný. A pak nastala změna v čele americké politiky a ta smlouvu doslova odpískala a učinila nenaplňovanou," vysvětluje důvod vzniku napětí mezi USA a Íránem politolog z Masarykovy univerzity Josef Kraus.

Už jsme byli svědky sestřelení amerického bezpilotního letounu a posunu americké letadlové lodi blíž k Íránu. Jak se může válečný konflikt mezi USA a Íránem vyvíjet dál? Nemyslím si, že by konflikt eskaloval do bodu války. To se pravděpodobně nestane, protože ani jedna ze stran o to nestojí. Jde spíše o ukazování svalů a vytváření si pozice pro další vyjednávání. Nicméně nikdy nelze vyloučit nějakou chybu či špatné vyhodnocení situace, které můžou nakonec přivést k ozbrojené konfrontaci. Ta by mohla mít velice nepříjemné následky. Asi nelze očekávat americkou vojenskou intervenci dle iráckého či afghánského scénáře, ale třeba letecký útok na íránské vojenské či průmyslové cíle. Íránská odveta by se pak konala dle natrénovaných scénářů, tedy asymetrickým způsobem boje, útokem na americké cíle či cíle amerických spojenců leckde po oblasti Blízkého a Středního východu a také aktivací místních ozbrojených aktérů jako milic nebo teroristických organizací. Jak vznikla jaderná dohoda z roku 2015 mezi USA a Íránem?

Základní smysl spočíval v tom, že výměnou za upuštění od ekonomických sankcí dusících leta íránské hospodářství zpřístupní Islámská republika svůj jaderný program mezinárodní kontrole a omezí jej na dohodnutou úroveň. Tím bude jednak zabráněno Íránu v dosažení jaderných zbraní, takže bude spokojeno mezinárodní společenství, jednak dojde k otevření obrovského íránského trhu zahraničním investicím a obchod, na čemž vydělají všichni. Na papíře vše fungovalo dobře, realita byla poněkud komplikovanější.

Proč tedy pak USA od této dohody odstoupily?

To je předmětem různých spekulací. Oficiální důvod je ten, že současná prezidentská administrativa Donalda Trumpa považuje onu dohodu podepsanou Barackem Obamou za slabou, špatnou a destabilizující Střední východ. Američané nyní argumentují tím, že nezabraňuje Íránu v rozvoji jeho jaderného programu a kontrolní opatření nejsou dostatečná. Jenže nic z toho neodpovídá realitě. Američané změnili svou politiku kvůli své nové vládě a také pod tlakem izraelské a saudskoarabské lobby, které mají na republikánskou stranu mnohem větší vliv než na tu demokratickou. A jde také o to, že Donald Trump ve své prezidentské kampani dohodu kritizoval a slíbil, že ji zruší. Dá se tedy spekulovat i nad tím, že jediným problémem dohody je, že ji nepodepsal Donald Trump, ale Barack Obama. Nakolik je teď Írán schopný se bránit proti ekonomickému tlaku ze strany USA?

Dost obtížně, tamní hospodářská situace je doslova tristní, ovšem není způsobena pouze ekonomickým tlakem a sankcemi. Ty tomu ovšem nepřidávají. Na druhou stranu, Írán čelí americkému ekonomickému tlaku v podstatě čtyři desetiletí. Jakkoli to íránské hospodářství velice bolí, tamní politický režim doposud ustál velice tvrdé sankční podmínky, země se naučila být do značné míry soběstačná a funkční mimo systém mezinárodního obchodu, takže nějakou chvíli to jistě ještě vydrží, jakkoli to vytváří politické napětí. Jaké jsou vlastně důsledky amerických sankcí pro Írán?

Írán bolí zejména sankce cílené na petrochemický průmysl, tedy nejvíce přínosnou pro státní rozpočet oblast. Nemožnost ropu a zemní plyn těžit, zpracovávat a vyvážet by byla pro Írán fatální. Na štěstí pro něj se vždy najdou kupci, kteří navzdory americkým hrozbám íránské energetické suroviny koupí, nicméně nebývají to tak dobří zákazníci jako evropské země, které se již na íránské petrochemické produkty těšily. Absence zahraničních investic a nemožnost importu sankcionovaných technologií postihnou íránskou ekonomiku na roky dopředu. Budou bolet především běžné Íránce, jimž se v současnosti v důsledku pádu místní měny riálu zdražilo snad vše nad únosnou míru.

K čemu tyto problémy povedou?

Uvnitř Íránu to povede především ke zvýšení společenského a politického napětí, které je cítit již nyní. I když se Západ už dlouhodobě snaží umírnit Íránský režim, vypovězení jaderné dohody vede paradoxně k opaku. Aktuálně v zemi posilují tradicionalisté a radikálové, kteří od počátku tvrdili, že dohoda se Západem je chybou, protože se Západu nedá věřit a že je proti íránským zájmům. Tito lidé a tyto politické síly nyní mají navrch. Jakkoli se íránská vláda pod vedením prezidenta Rúháního snaží situaci řešit a udržet dialog se Západem, pod náporem tradicionalistů to má velice těžké. V tuto chvíli lze jen velice obtížně předvídat, co se stane uvnitř íránského politického systému a jak bude vystupovat navenek. Nicméně pragmatickým tahem ze strany Íránu by bylo usilovat o vytvoření nové smlouvy, kterou již tedy nepodepíše Obama a bude přijatelná Jak pro současnou americkou administrativu, tak i pro mocenské vrcholy íránské politiky.

Jak se musí zachovat Írán, USA a evropské státy, aby se konflikt vyřešil?

Evropská pozice je poměrně obtížná, musí se snažit o jakési moderování dialogu a politických dohod mezi Íránem a USA. Tyto dvě síly se musí pokusit najít konsensus přijatelný pro obě. To není vůbec jednoduchý úkol a do značné míry v tom tkvěl úspěch předešlé dohody, jakkoli je ta už mrtvá. Američané především musí přijít s takovými požadavky, které budou v Íránu akceptovatelné, a to nejen pro současnou prezidentskou administrativu, ale také pro část tradicionalistického křídla a pro nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího. Zároveň s tím budou muset být schopny přijmout ústupky z vlastních politických požadavků a výměnou nabídnout přijatelné zmírnění ekonomického tlaku. Írán musí ukázat vůli k dialogu s USA, stabilizovat vlastní vnitropolitickou situaci a akceptovat kompromisní podmínky. Mohou to být další smlouvy cílící na jaderný program.

Kdo má v tomto konfliktu pravdu?

To se bohužel nedá objektivně říct. Každá ze stran hájí své národní zájmy a zájmy svých spojenců. Je to mezinárodní politika, nikoli hra na spravedlivějšího. Nicméně větší část víny mají USA. Doslova torpédovaly unikátní a funkční jadernou dohodu s Íránem, která znamenala přelom v politické a bezpečnostní dynamice v celém regionu Blízkého a Středního východu. Bohužel, některé politické proudy uvnitř americké politiky a někteří američtí spojenci si tak moc pokračování této smlouvy nepřáli, až se jim nakonec prosadilo její zahubení. Jaké jsou důsledky Konfliktu mezi Íránem a USA pro Evropu?

Nijak zásadní. Vlastně především ekonomické, protože řada evropských firem se doslova těšila na technologie a produkty hladového íránského trhu. Na samém začátku aktivace smlouvy íránští vládní představitelé doslova objížděli Evropu a slibovali obří kontrakty pro íránský stát, jakmile sankce odezní. Nic z toho se nakonec nekonalo a Evropa i Írán přišly na buben. Ostatně evropské angažmá v celé věci je do značné míry motivováno potenciálními ekonomickými zisky z obchodování s Íránem. A samozřejmě jde i o klid na Středním východě. Jsou obavy USA z toho, že se Írán může snažit vyrobit jadernou zbraň, logické?

To je složitá otázka. Na jednu stranu představuje Írán v mnoha ohledech problematický stát v celém regionu, jehož případné vlastnictví jaderné zbraně by skutečně znamenalo značné ohrožení regionální bezpečnosti. Na takovou situaci by musely reagovat Izrael, Saúdská Arábie, případně i Turecko a další lokální mocnosti. Na stranu druhou ale nic nenasvědčuje tomu, že by Írán skutečně usiloval o vojenské zneužití svého jaderného programu. Jednak sám historicky trpěl použitím zbraní hromadného ničení v době války se sousedním Irákem v 80. letech, jednak vlastním nábožensko-politickým rozhodnutím si zákonně zakázal jakékoli vlastnění zbraní hromadného ničení, i těch jaderných. Takže úplně logická tato obava není, ale hrají zde roli i další aspekty mezinárodní politiky, spojeneckých závazků a podobně. Írán tedy využívá uran výhradně k energetickým účelům?

Prozatím skutečně ano, přesněji k účelům energetickým, výzkumným a medicínským. Potvrzují to zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která dle smlouvy měla na starosti dohled nad íránským jaderným programem. Ovšem je nutno dodat, že ne vždy v historii Írán zacházel s jádrem zcela bezelstně. Některé důkazy ještě před smlouvou jej usvědčovaly z toho, že rozvíjí svůj program i jinými než deklarovanými směry. Ale spíše než tvorba jaderné zbraně se zde nabízí otázka dosažení dostatečné technologické úrovně pro její výrobu. Jen toto zavdává jistou prestiž, o případném politickém vyděračském potenciálu nemluvě. To, že Írán po odpískání jaderné smlouvy začal okamžitě porušovat jedno její ustanovení po druhém, je toho jistým důkazem.