Blízký východ připomíná Evropu před první světovou válkou, tvrdí analytik CIA

Mír na posledním místě

Jen málo mezinárodních posunů je veřejně kvitováno tak jako uvedené zlepšení - někteří dokonce hovoří o "abrahámských dohodách", jako by mezi vyznavači velkých monoteistických náboženství měla najednou zavládnout harmonie, uvádí autor komentáře. Přiznává, že obecně je pro každou zemi regionu výhodnější mít plnohodnotné vztahy se všemi státy v oblasti, i kdyby mělo jít o pouhý vzkaz, že jsou spolu ochotny mluvit.

Hlavním důvodem pozvednutí izraelsko-arabských vztahů ovšem podle Pillara není mírový průlom a dobrá vůle, ale silná snaha izraelské vlády demonstrovat, že pokračující konflikt s Palestinci a faktická anexe Palestinci obývaných území neženou Izrael do izolace.  

"O cokoliv izraelská vláda usiluje, pochopitelně podstatně ovlivňuje to, jak je k otázce přistupováno v americkém politickém diskursu," pokračuje analytik. Konstatuje, že v případě zlepšování vztahů Izraele s arabskými státy byla uvedená spojitost velmi nápadná během prezidentství Donalda Trumpa, jehož administrativa krok vychvalovala nejen ve snaze zapůsobit na americké voliče, kteří postup izraelské vlády schvalovali, ale prezentovala jej také jako zahraničněpolitický úspěch Trumpa, kterých se příliš nedostávalo.

Podle bývalého příslušníka CIA stojí za to připomenout, že Trumpova administrativa musela arabské vlády "uplatit", aby přistoupily na plné diplomatické vztahy s Izraelem - Spojené arabské emiráty letouny F-35 s technologií stealth a další pokročilou vojenskou technikou, Súdán vymazáním ze seznamu zemí podporujících terorismus, Maroko dodatečnými dodávkami zbraní a opuštěním dlouhodobě neutrální americké pozice ve konfliktu o západní Saharu.

"Tyto úplatky ukazují, že motivem pozvednutí vztahů nebyly žádné nové mírové záměry na straně zúčastněných stran," píše Pillar. Krok podle něj nemá výraznější přesah, jelikož žádný ze zapojených arabských států nebyl s Izraelem ve válce a naopak mezi nimi a židovským státem probíhala výrazná spolupráce, včetně bezpečnostních otázek, bez ohledu na úroveň diplomatických styků.   

Skutečnost, že Saúdská Arábie údajně jedná s Izraelem o "obranném spojenectví" při absenci plných diplomatických vztahů, ukazuje, že tyto vztahy jsou sotva definovány faktorem míru a války, konstatuje autor komentáře. Označení pozvednutí diplomatických vztahů jako "mírové dohody" tak považuje za přemrštěné.

Tense se stupňují

Pokud bude mít krok vůbec nějaký efekt, nepůjde o posun k míru, myslí si Pillar s tím, že mír vzdalují zmíněné americké "úplatky". Změna americké politiky vůči konfliktu v západní Sahaře například vyostřila napětí mezi Marokem a Alžírskem a zkomplikovala mezinárodní snahy o řešení problému, dodává analytik.

Také jakákoliv možnost míru mezi Izraelem a Palestinci je nyní mnohem vzdálenější, protože předpoklad urovnání z vnějšku, který zahrnuje i tlak arabských vlád na Palestince, naráží na skutečnost, že podrobení Palestinci již prakticky nemají kam ustoupit, deklaruje někdejší americký zpravodajec. Poukazuje, že zbraněmi, silou, územím a schopností vynutit si změny disponuje Izrael, tudíž snížení ceny, kterou Izraelci platí za pokračující okupaci palestinských území pouze snižuje jejich ochotu ke krokům, na něž by možná museli přistoupit v opačném případě.

Snaha uzavřít vojenské spojenectví, slovy izraelského ministra obrany Bennyho Gance "zvláštní bezpečnostní dohody", naopak vyhrocuje a prohlubuje konfliktní linie v Perském zálivu, protože dále vtahuje arabské státy do pokračujícího nepřátelství mezi Izraelem a Íránem, které je provázeno hrozbami vojenským útokem, varuje Pillar. Obává se, že jde o analogii spojenectví - byť v menším rozsahu -, která v Evropě pomohla rozpoutat první světovou válku.

"Obecný princip, že pro všechny země v regionu je dobré mít plné (diplomatické) vztahy s všemi ostatními zeměmi regionu, znamená (skutečně) se všemi zeměmi," píše analytik. Konstatuje, že Perském zálivu by měl být tento cíl prosazován skrze otevřené fórum, částečně odvozené od Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jehož cílem je omezit napětí a posílit mírovou kooperaci v oblasti. Teprve takový vývoj by šlo označovat honosnými přízvisky a považovat jej za úspěch, zakončuje autor komentáře.