Devět poučení z irácké války. Expert prozradil, proč musel padnout Saddám Husajn

Z této logiky by měla irácká válka, která začala před 17 lety, představovat "korunní klenot" znalostí a pohledu v kruzích americké zahraniční politiky, konstatuje Kaplan. Sám si ze své původní podpory této válce vzal devět ponaučení.  

Kaplan zaprvé konstatuje, že věci se vždy mohou vyvinout k horšímu. V 80. letech sám podával zprávy z Iráku a irácké úřady mu na 10 dní zadržely pas. Tehdy si nedokázal představit děsivější režim než ten Saddáma Husajna, za jehož vlády vnímal Irák jako jedno velké vězení, krvavější a represivnější než tehdejší sousední Sýrii Hafíze Asada.

"Emotivně jsem se příliš upnul ke svému výkladu," přiznává Kaplan. Dodává, že teprve ve chvíli, kdy podával zprávy z Iráku během americké vojenské okupace, na vlastní kůži zažil, že anarchie je horší než tyranie - jak tvrdil už středověký perský filozof Al-Ghazálí - a že Irák po roce 2003 byl děsivější než za Saddámovy vlády.  

Druhé poučení tak podle Kaplana zní, že žádný řád, ať je sebevíc represivní, není samozřejmý. Pokud neexistuje ucelený plán na nastolení nového, lepšího režimu, není dobré "hrát si na boha" a ničit existující zřízení, konstatuje odborník. Odkazuje na tezi francouzského filozofa Alberta Camuse, že rebel je morálně vázán povinností mít připravený lepší systém, než je ten, který chce svrhnout, jinak je jeho rebelie morálně zvrácená. "Řád musí předcházet svobodě, protože bez ústřední moci, není nikdo svobodný," píše Kaplan.

Třetím poučení je podle Kaplana nadřazenost znalosti lokální situace nad širší analýzou. Spojené státy v Iráku neuspěly, protože vysoce postavení politici neměli o zemi znalosti, jako například novináři, kteří zde působili, tvrdí expert. Uvádí, že v 80. letech Irák dobře poznal, ale výraznější sektářské rozdělení a oslabení irácké společnosti zažil až o dekádu později v souvislosti se sankčním režimem, který zemi učinil zranitelnou vůči íránské subverzi.  

Za čtvrté ponaučení odborník považuje to, že malá znalost by měla vést k pokoře vůči tomu, čeho lze v konkrétním místě dosáhnout, přičemž tato pokora by měla vést k očekávání nejhoršího scénáře. Pozorování na místě je vždy cennější než iluze a vyvozování závěrů na dálku, deklaruje Kaplan. Dodává, že pouze kalkulace s nejhorší situací umožňuje úspěch intervence - už jen z důvodu, že pouze ty nejtemnější části světa si takovou intervenci žádají -, navíc invaze znamená vládnout a vládnutí si žádá zevrubné předběžné plánování.

Páté poučení ale podle Kaplana zní, že pokora nesmí být přehnaná, jelikož běžnou chybou bývá přehnaná kompenzace předchozích chyb. Jako příklad odborník uvádí pocit viny za debakl v podobě první světové války, a z něj vyplývající strach z další války, který byl klíčovou motivací britské vládnoucí garnitury k appeasementu vůči nacistickému Německu.

"Je to vždy o vyváženosti," pokračuje Kaplan. Podotýká, že stejně jako opakované volání po morální intervenci nezajistí podporu veřejnosti, novodobý izolacionismus se nehodí pro stále těsnější a propojenější svět, kde se krize běžně a snadno přelévají z jednoho regionu do druhého - jako například koronavirus - a svět je natolik propletený, že před ním nelze uniknout.

Za šesté poučení označue expert nepřeceňovat roli armády, pokud nejde o totální válku. Irácký konflikt totální válkou nebyl a středně velké konflikty vedené omezenými prostředky, kdy je v první linii armáda a lidé zůstávají doma, velké demokracie příliš nezvládají, konstatuje Kaplan. Takové války podle něj vyžadují pečlivost, důraz na diplomacii, zpravodajské operace a občanskou správu v osvobozených oblastech. Irácká lekce by tak měla Spojené státy odradit od přehnané militarizace sporu s Čínou, protože takový přístup by mohl pouze znepřátelit liberální kruhy ve USA i v Evropě, dodává odborník

Sedmým poučením je podle Kaplana nutnost vidět za aktuální mediální cyklus. Rozhodnutí o invazi do Iráku se připravovalo mnoho měsíců, ale podnítil jej - stejně jako schválení mučení vězňů - dopad 11. září 2001, kdy se na mnoho týdnů veřejnost a elity spojily a doslova bažily po krvi, připomíná expert. Soudí, že politici nedokázali vyhodnotit, že tato jednota a zapálenost nevydrží, objeví se nové myšlenky, dojde k obratu a veřejné nálady se budou odvíjet od zcela jiného standardu.

Osmé poučení dle Kaplana zní, že zahraniční politika je žebříčkem potřeb, kde chladné vyhodnocení zájmů stojí výše než hodnoty a pokud jsou tyto zájmy vyhodnoceny správně, hodnoty je budou následovat.

"K humanitárním intervencím jako v Bosně a Kosovu došlo po skončení studené války, ale před 11. zářím a vzestupem čínského námořnictva. Takové mezifáze jsou vzácné," píše odborník. Zdůrazňuje, že Saddám byl mnohem vražednější než srbský vládce Slobodan Milosević, ale jelikož se nenašly irácké zbraně hromadného ničení, jeho odstranění se jeví z pohledu národního zájmu USA jako nepřesvědčivé.

Za deváté poučení označuje expert nutnost zařazovat zahraničněpolitická rozhodnutí do dlouhodobého historického uvažování, protože rizika a náklady se zpravidla posuzují tím, co je v daný moment příhodné. Mnoho lidí, kteří podporovali iráckou válku, skutečně chtěli humánnější a liberálnější Blízký východ, tvrdí Kaplan. Dodává, že Saddám nebyl pouhým diktátorem, ale krvelačným totalitářem vymykajícím se dalším regionálním tyranům, tudíž se jeho svržení zdálo oprávněné a skutečně velkolepé.