Otevírá se cesta k míru na Blízkém východě? Politolog krotí optimismus

Hořká pachuť dobrých zpráv

Mezilidské kontakty, přímé lety mezi Tel Avivem a arabskými metropolemi, partnerství mezi firmami a výhled na vládní spolupráci, počínaje bojem s koronavirem, vyjmenovává politolog změny, které považuje za tolik potřebné v regionu, kde jsou smutnou normou projevy extrémní nenávisti a vyloučení.

"Jako v případě všech dobrých zpráv na Blízkém východě však budou mít tyto signály zřejmě krátký život a zanechají nám hořkou pachuť," obává se Fishere. Domnívá se, že pod mírovým pozlátkem posilují uzavřené dohody čtyři zhoubné problémy, které nakonec převáží současnou vřelost mezi arabskými vládami a Izraelem.

Zaprvé, tyto "Abrahámovské dohody" neukončují blízkovýchodní konflikt, upozorňuje bývalý diplomat. Vyzdvihuje, že Spojené arabské emiráty a Bahrajn sice neměly s Izraelem diplomatické styky, ale zároveň s ním nebyly v konfliktu a ve skutečnosti s ním v tichosti dlouhé roky spolupracovaly.

Skutečné konflikty v regionu probíhají v Jemenu, Sýrii, Libyi a Libanonu, kde Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie podporují skupiny bojující proti uskupením podporovaným Katarem, Tureckem a Íránem, vysvětluje politolog. Dodává, že aktuální "mírové dohody" nikterak nepřiblížily konec těchto konfliktů a naopak je dál prohlubují, jelikož spojenectví Izraele, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie proti Íránu bude otevřenější než dříve.

"Jinými slovy, tyto dohody otevírají dveře Izraeli, aby se stal plnohodnotnějším partnerem v boji států Perského zálivu proti Íránu a občas i Turecku," pokračuje Fishere. Druhý problém vidí v tom, že normalizace vztahů mezi Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem a Izraelem bez mírové smlouvy mezi izraelskou vládou a palestinskou samosprávou dále podrývá výhled na řešení izraelskou-palestinského konfliktu prostřednictvím vzniku palestinského státu.      

Široké uznání Izraele ze strany arabských zemí a výhled na spolupráci a obchodní partnerství byly jednou z posledních pobídek pro izraelské politiky, aby činili územní ústupky ve vztahu k oslabeným Palestincům, upozorňuje autor komentáře. Připomíná, že myšlenkou Arabské mírové iniciativy z roku 2002 byl právě příslib plné normalizace vztahů s Izraelem a začlenění do regionu výměnou za opuštění území, která Izrael okupuje od roku 1967.

Státy Perského zálivu ale nedemonstrovaly, že tuto normalizaci myslí vážně, a to ve chvíli, kdy podobný krok mohl převážit poměr sil na izraelské politické scéně ve prospěch územních ústupků, soudí Fishere. Deklaruje, že nyní je na takovou demonstraci pozdě, protože izraelský premiér Benjamin Netanjahu a jeho stoupenci mohou přesvědčivě tvrdit, že Izrael žádné ústupky činit nemusí a stejně dosáhne uznání ze strany arabských zemí.

Oslabí bezpečnost všech

Zjevným výsledkem je podle politologa větší izraelská podpora - či alespoň tolerance - současného stavu, který se ubírá po problematické cestě vedoucí k apartheidu. Z toho vyplývá třetí problém, za který Fishere označuje možnost, že hluboký pocit zrady podnítí další radikalizaci Palestinců.

"Ti liberálněji orientovaní postupně nahradí sen o státnosti lidskoprávním hnutím usilujícím o rovná práva pro všechny, kteří žijí pod izraelskou kontrolou, což zřejmě dále prohloubí izraelsko-palestinský konflikt," míní vysloužilý diplomat. Obává se, že ti méně liberální Palestinci se utvrdí v představě, že ozbrojený odpor představuje jedinou cestu, přičemž stoupenci skupin jako Hamás, Islámský džihád a Hizballáh již upozorňují na značný rozdíl v dnešním postavení palestinské samosprávy a Tálibánu, jehož zástupci jednají s americkým ministrem zahraničí o budoucnosti Afghánistánu.

Normalizace vztahů s Izraelem také prohloubí propast mezi politiky a obyvatelstvem arabských zemí, domnívá se politolog. Připomíná, že tamní veřejné mínění bylo vždy protizraelské a arabské režimy jej často samy přiživovaly, aby odvedly pozornost od vlastních selhání, ale později, kdy tyto režimy cítily, že potřebují Izrael uznat, svazovalo jejich postup právě nepřátelství, které u svých obyvatel zasely.   

Podpora Palestinců - pocit, že musí přijít dohoda o vzniku palestinského státu - těmto režimům poskytoval potřebný fíkový list, bez kterého je normalizace vztahů s Izraelem chápána místním obyvatelstvem jako otevřená zrada, a to nejen Palestinců, ale také arabských zájmů a důstojnosti, uvádí autor komentáře. Soudí, že toto se přidá k existující frustraci z nerovnosti, korupce a etnické či náboženské diskriminace a oslabí stabilitu arabských režimů.

"Pokud Spojené arabské emiráty a Bahrajn zázračně nepromění svou normalizaci (vztahů) s Izraelem v širší proces, který oživí Arabskou mírovou iniciativu a přiblíží Palestince a Izraelce k řešení na bázi dvou států, oslabí tyto dohody nakonec bezpečnost všech hráčů na Blízkém východě," bojí se Fishere.