Čína a Blízký východ. Peking je na straně Teheránu, má to ale háček

Případný americký vojenský úder proti Íránu by podle expertů odhalil skutečné limity čínského vlivu v regionu. Ačkoli se Peking prezentuje jako klíčový globální hráč a posiluje strategické partnerství s Teheránem, v praxi zůstávají jeho možnosti velmi omezené. Odborníci se shodují, že přímá vojenská pomoc ze strany Číny nepřichází v úvahu.

„Realita je taková, že ve skutečnosti nemají schopnost vyslat čínské síly na obranu íránských zařízení,“ upozornil bezpečnostní analytik Zack Cooper. Podle něj by čínské vedení dalo přednost opatrnému postupu. „Raději by velmi tiše poskytli nějakou materiální podporu, rétorickou podporu a možná i humanitární pomoc,“ doplnil.

Americký deník New York Times připomněl, že Írán je pro Čínu klíčovým partnerem na Blízkém východě, a to nejen z geopolitických, ale i ekonomických důvodů. Zhruba polovina ropy dovážené do Číny totiž proudí tankery přes strategicky citlivý Hormuzský průliv, který by byl v případě konfliktu s velkou pravděpodobností paralyzován. Jakýkoli výpadek této trasy by měl okamžité dopady na čínskou ekonomiku.

Peking proto podle bývalého vysokého amerického úředníka Juliana Gewirtze upřednostňuje pragmatický přístup. „Peking se snaží držet krok s rychlým vývojem událostí a upřednostňuje péči o čínské občany a majetek v regionu před jakoukoli širší diplomatickou iniciativou,“ uvedl Gewirtz, který působil jako poradce pro čínskou politiku ve vládě prezidenta Joea Bidena.

Možnosti Číny, jak zasáhnout do eskalující situace, se tak zužují na diplomatické kanály. „Čína nemůže Íránu poskytnout bezpodmínečnou ochranu a vojensky se postavit Spojeným státům a Izraeli. Peking může vyvíjet tlak pouze prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN, jejímž stálým členem je Čína,“ konstatoval Zhu Zhaoa, odborník na Blízký východ z Pekingské univerzity.

Ani v rámci užší aliance se státy jako Rusko, Írán a Severní Korea se Číně nedaří prosazovat své zájmy v plném rozsahu. Nápadným příkladem je podle expertů neschopnost donutit Írán, aby omezil svou podporu šíitským povstalcům v Jemenu. Ti nadále napadají komerční lodě proplouvající Rudým mořem a ohrožují globální obchodní trasy.

„Tato neochota vyvíjet tlak na své partnery podkopává postavení Číny na Blízkém východě. Nikdo neříká: ‚Raději zavoláme Pekingu a uvidíme, co s tím mohou udělat,‘ protože Peking hraje čistě obchodní a ekonomickou roli. Prostě berou jako samozřejmost, že Čína bude dbát na své zájmy,“ vysvětlila Barbara Leafová, expertka na blízkovýchodní politiku a bývalá náměstkyně ministra zahraničí USA pro regionální záležitosti.

Případná vojenská konfrontace mezi Spojenými státy a Íránem tak podle analytiků nejen otestuje odhodlání Teheránu, ale také odhalí meze čínských ambicí stát se protiváhou Washingtonu i v bezpečnostní oblasti. Zatímco v Asii Peking postupně buduje vojenské kapacity a rozšiřuje svůj vliv v Jihočínském moři či v Tichomoří, na Blízkém východě zůstává spíše pasivním aktérem, jehož schopnost čelit americkému vlivu je omezená.

Z geopolitického hlediska tak Čína čelí paradoxu. Na jedné straně usiluje o obraz globální mocnosti a partnera „globálního Jihu“, na straně druhé jí chybí nástroje k tomu, aby v krizových situacích efektivně hájila své spojence. Výsledkem je pozice, v níž Peking zůstává závislý na stabilitě zajišťované jinými, především Spojenými státy – a to i v regionech, kde deklaruje své rostoucí zájmy.