COP30 je za dveřmi. Rozhodne se na něm, jak budou lidé vzpomínat na světové lídry

Mnoho lidí dnes považuje Čínu – nejúspěšnějšího výrobce solárních, větrných, bateriových a elektrických technologií – za globální nízkouhlíkovou velmoc. Její nedávno předložené emisní cíle OSN jsou však nevýrazné a není jasné, zda je Peking ochoten ujmout se klimatického vedení. Na Západě udržují zelenou průmyslovou politiku hlavně EU, Norsko a Spojené království, které spolu s Japonskem poskytují většinu klimatického financování pro globální Jih.

Evropská unie se nyní potýká s tlakem velkých sektorů lobbujících za oslabení cílů a s nárůstem krajně pravicových stran. Závažnost bouří, které zasáhly Jamajku, jen umocní rostoucí frustraci států zranitelných vůči klimatu, v čele s premiérkou Barbadosu Miou Mottley. Proto je tak významné rozhodnutí Keira Starmera (lídr britské opozice) zúčastnit se COP30 a převzít novou vedoucí roli.

Je čas vést novým způsobem, nejen zvyšováním veřejných a soukromých investic k prevenci stále rostoucích povodní, požárů a sucha. Musíme zaměřit mitigační a adaptační politiky na záchranu a zlepšování životů hned teď. To zahrnuje zvýšení kapacity pro pěstování potravin na tisících akrů vyprahlé půdy. Je třeba zabránit 500 000 ročním úmrtím, která nyní způsobuje nadměrné horké počasí.

Musíme se také zaměřit na problémy související se zdravím a chudobou, které jsou zintenzivněny záplavami a nemocemi přenášenými vodou. Tyto problémy přispívají k 8 milionům předčasných úmrtí každý rok. Před 10 lety se Pařížská klimatická dohoda zavázala udržet nárůst teploty výrazně pod 2 °C nad předindustriální úrovní a usilovat o 1,5 °C.

Od té doby postupně klimatické konference OSN akceptovaly vědecká fakta a potvrdily 1,5 °C jako dohodnutý cíl. Bylo dosaženo pokroku, zejména když klesly ceny obnovitelných zdrojů. Přesto nejsme ani zdaleka na správné cestě. Svět je již nyní teplejší zhruba o 1,5 °C a globální emise stále stoupají.

Během několika příštích týdnů oznámí své národní klimatické cíle pro rok 2035 poslední z velkých znečišťovatelů, včetně EU, Indie a Saúdské Arábie. Již nyní je ale jasné, že mezi bohatými a chudými zeměmi zůstane obrovská „emisní propast“. Přestože Pařížská dohoda zahrnovala mechanismus zpřísňování závazků, k dalšímu přehodnocení dojde až v roce 2028. Kvůli tomu směřujeme k oteplení 2,3 °C až 2,7 °C do konce tohoto století.

Jak právě uvedla Světová meteorologická organizace, úrovně oxidu uhličitého v atmosféře nyní stoupají nejrychleji v historii, což má katastrofické ekonomické a ekologické dopady. Satelity NASA ukazují, že extrémní meteorologické jevy se nyní vyskytují s dvojnásobnou intenzitou oproti průměru zaznamenanému v období 2003–2020. Škody na podnicích a infrastruktuře související s počasím stály dohromady v letech 2022 a 2023 téměř půl bilionu dolarů (451 miliard USD).

Günther Thallinger z pojišťovny Allianz nedávno varoval, že „celé regiony se stávají nepojistitelnými“. Rekordní sucha v Africe způsobila v roce 2023 akutní hlad pro 23 milionů lidí, k čemuž je třeba připočíst úmrtí na malárii, průjmy a další nemoci spojené s globálním růstem teploty.

Země však nejsou na cestě k tomu, aby škody udržely v přijatelných mezích. Pařížská dohoda neobsahuje ustanovení pro projednávání a revizi národních klimatických plánů. Před 4 lety, na COP26 v Glasgow, se země dohodly, že své tehdy nedostatečné plány posílí následující rok. To však učinila pouze jedna země.

O 4 roky později předložilo plány pouze 67 ze 197 zemí, které dohromady představují pouze 10% snížení emisí. Abychom se udrželi pod hranicí 1,5 °C, potřebujeme snížení o 60 %. Z tohoto důvodu bude dvoudenní summit lídrů 6. a 7. listopadu, který pořádá brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva před COP30 v Belému, tak klíčový.

Ostatní lídři by měli následovat Starmerův příklad a připravit půdu pro daleko ambicióznější Belémskou deklaraci, než je ta, která je nyní na stole. Za prvé, drtivá většina zemí by se měla zavázat nejen k obraně Pařížské dohody, ale i k urychlení implementace svých stávajících klimatických plánů. Vzhledem k inovacím a klesajícím nákladům na zelené technologie je dekarbonizace možná rychle i v dopravě, domácnostech, průmyslu a zemědělství. K tomu Brazílie vyzvala k rozšíření cen uhlíku a trhů s uhlíkem.

Za druhé, země by měly deklarovat odhodlání dosáhnout do roku 2035 cíle 1,3 bilionu dolarů ve veřejném a soukromém financování pro globální Jih. Odtud bude pocházet většina budoucích globálních emisí. Lídři by měli schválit plán „Baku to Belém roadmap“, který ukáže, jak to lze provést. Zahrnuje to inovativní myšlenky, jako jsou záruky rozvojových bank a klimatických fondů, dluhové swapy a mobilizace soukromého kapitálu prostřednictvím „reinvestic“.

Za třetí, země mohou přislíbit podporu brazilskému fondu Tropical Forest Forever Facility. Ten zastaví odlesňování tropických pralesů a zároveň poskytne zaměstnání domorodému obyvatelstvu. Je to vzor pro inovativní způsoby, jak by měl veřejný sektor mobilizovat soukromé investice k dosažení cílů udržitelného rozvoje.

Za čtvrté, zavedením Globálního slibu o metanu ze strany Číny a Indie může COP30 posílit globální režim pro tento skleníkový plyn. Ten je stále emitován ve velkém množství z ropných a plynových zařízení, skládek a zemědělství. Páté zaměření by mělo být na snižování lidských nákladů klimatické nečinnosti. Jde nejen o ztrátu obživy a zdravotní rizika, ale i o těžkosti odhadovaných 40 milionů dětí, které nemohou navštěvovat školu kvůli suchu, záplavám nebo bouřím.

Lídři jsou testováni v okamžiku geopolitické nejistoty a klimatického nebezpečí. Nedávné průzkumy ukazují, že veřejnost i naši poslanci si uvědomují, že se pro řešení environmentální krize nedělá dost. Navrhovaná Belémská deklarace by umožnila lídrům ukázat, že současné plány nejsou posledním slovem v oblasti emisí.

Dokázala by, že se zavázali nejen vrátit svět na správnou cestu, ale také potvrdit – v době, kdy si připomínáme 80. výročí založení OSN – že mnohostranná spolupráce založená na pravidlech je stále možná. Ukázala by, že prosperita, má-li být udržitelná, musí být sdílená. Tento měsíc, kdy se schází COP30 i G20, je čas připomenout lídrům, že je budou soudit budoucí generace. Budou se ptát, zda se v tomto kritickém okamžiku, kdy svět stál před volbou mezi pokrokem a ústupem, dokázali postavit výzvě naší doby a dát lidem naději.