Erdogan složil přísahu. Potřetí se stal tureckým prezidentem

Erdogan se stal vítězem druhého kola prezidentských voleb, které se konaly koncem května. S 52 procenty hlasů porazil opozičního kandidáta Kemala Kiliçdaroglua. Společně s prezidentskými volbami probíhaly také parlamentní volby, ve kterých Erdoganova strana získala většinu mandátů v novém parlamentu.

Erdoğanova politická kariéra začala v 80. letech, kdy se stal aktivním členem politické strany Refah (Pohyb pro spravedlnost), která se zaměřovala na islamistické hodnoty a sociální spravedlnost. V roce 1994 byl zvolen starostou Istanbulu, což mu poskytlo širší platformu pro prosazování svých politických a hospodářských plánů.

V roce 2001 byla Refah strana zakázána soudem a Erdoğan spolu s několika dalšími členy založil Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Strana získala v roce 2002 velký úspěch ve volbách a Erdoğan se stal předsedou vlády. Během svého působení jako premiér se mu podařilo posílit tureckou ekonomiku, snížit inflaci a zavést řadu reforem.

V roce 2014 Erdoğan kandidoval na prezidenta a stal se prvním přímým zvoleným prezidentem v Turecku. Jeho prezidentské období bylo poznamenáno kontroverzemi a polarizací společnosti. Erdoğan prosazoval konzervativní a národně orientovanou politiku, která měla za cíl posílit vliv prezidenta a omezit moc parlamentu.

Během Erdoğanova prezidentství se Turecko potýkalo s řadou výzev, včetně politické nestability, terorismu, konfliktů v sousedních zemích a napětí s Evropskou unií. Erdoğanova vláda čelila také kritice v oblasti lidských práv a svobody projevu.

V průběhu svého působení se Erdoğan stal jedním z nejvlivnějších a nejkontroverznějších politiků v Turecku i ve světě. Jeho politická kariéra byla charakterizována silným osobnostním stylem vedení a snahou o posílení svého vlivu na tureckou politiku a společnost.

Erdoğanovo vládnutí vedlo k hluboké politické polarizaci v turecké společnosti. Jeho přívrženci ho vnímají jako silného vůdce, který posiluje tureckou identitu a bojuje proti korupci a vlivu armády. Naopak, jeho kritici tvrdí, že využívá své moci k potlačování opozice a zavádění autokratických prvků.

Během Erdoğanova prezidentství došlo k nárůstu omezení svobody projevu a tisku v Turecku. Mnoho novinářů, aktivistů a opozičních politiků bylo zatčeno nebo stíháno za kritiku vlády. Tato situace vyvolala obavy o stav demokracie a respektování lidských práv v zemi.

Erdoğanova politická agenda je často spojována s islámským nacionalismem a snahou o posílení muslimské identity v Turecku. To vyvolává obavy o sekulární charakter státu a rovnost všech občanů bez ohledu na náboženskou příslušnost. I jeho zahraniční politika, zejména v oblasti Blízkého východu, vyvolává kontroverze. Jeho podpora syrských rebelů, zapojení do konfliktu v Sýrii a operace proti Kurdům v severní Sýrii vyvolávají otázky o destabilizaci regionu a lidských právech.

Kritici rovněž tvrdí, že Erdoğan ovlivňuje soudní systém s cílem potlačit politické disidenty a opozici. Dochází k rozsáhlému zatýkání soudců a soudních úředníků, což snižuje nezávislost soudnictví a důvěru ve spravedlivý soudní proces.