EU se chce definitivně zbavit ruského plynu. Turecko může jeho snahy jednoduše překazit

Ankara oznámila, že se nehodlá řídit novým nařízením EU, které si klade za cíl plně přestat odebírat ruské palivo. Toto odmítnutí ohrožuje snahy Bruselu o úplné vymanění se ze závislosti na ruské energii.

Turecko, které se nachází na hranicích EU, dlouhodobě slouží jako tranzitní země pro ruskou energii směřující do Evropy. Vzhledem k novému návrhu EU, který chce do konce roku 2027 zcela eliminovat veškerý dovoz ruského plynu, se však role Turecka ocitá pod drobnohledem.

Pro úspěšné provedení svého plánu chce Brusel zavést přísnější požadavky na monitorování. To by mělo zajistit lepší přehled o tom, jak a kudy ruský plyn do bloku stále proudí. Evropská unie ale bude potřebovat informace od klíčových tranzitních zemí, jako je právě Turecko.

Ankara však o takovou spolupráci nemá zájem. Turecké ministerstvo zahraničí ve svém prohlášení uvedlo, že Turecko je toho názoru, že „jednostranné sankce riskují narušení ekonomik a zvyšují obavy o energetickou bezpečnost pro všechny,“ a že země zavádí pouze ty sankce, které schválí Rada bezpečnosti OSN.

Odborníci varují, že neochota Turecka spolupracovat by mohla vytvořit mezeru, která by Rusku umožnila dodávat plyn do EU i po právním termínu, aniž by to bylo odhaleno. Poslanec Evropského parlamentu Ville Niinistö, který vede práci na návrhu zákona, uvedl, že neochota Turecka dodržovat ustanovení EU pro monitorování by mohla ztížit účinné provádění navrhovaného nařízení, zejména vzhledem k rostoucí roli Turecka jako tranzitní země pro ruský plyn.

I po více než třech letech od zahájení války na Ukrajině se EU stále snaží zbavit se závislosti na ruské energii a odříznout Kreml od klíčového zdroje příjmů. Od roku 2022 sice EU ukončila nákupy ruské ropy a uhlí a snížila dovoz plynu zhruba o dvě třetiny, ale i nadále nakupuje velké objemy zkapalněného zemního plynu (LNG) z Ruska a omezené dodávky potrubím.

V červnu proto Evropská komise představila nový právní návrh, který se má vypořádat s těmito zbývajícími dovozy. Na základě tohoto plánu by měly být postupně zakázány krátkodobé smlouvy již v letošním roce a do konce roku 2027 i ty dlouhodobé.

Aby toho Komise dosáhla, chce lépe sledovat dovoz energií, a proto požaduje, aby společnosti dovážející ruský plyn poskytly veškeré informace o původu paliva a dodavatelských smlouvách. Dohody o této legislativě v současné době probíhají mezi členskými státy a Evropským parlamentem.

Sledování původu plynu je ale složitá záležitost, protože se nedá jednoznačně zjistit, odkud molekuly pochází. Kromě toho jsou dodavatelské smlouvy důvěrné a palivo často projde několika zprostředkovateli, než dorazí na místo určení.

Navrhovaná pravidla by neukládala žádné právní povinnosti Turecku, které není členem EU. Aura Săbăduș, analytička trhu s plynem, nicméně řekla, že vzhledem k tomu, že smlouvy ne vždy jasně uvádí původ paliva, budou muset evropské firmy žádat své turecké protějšky o dodatečné informace. To je relevantní zejména pro hraniční obchodní místo Strandzha-Malkoclar, které spojuje Turecko s Bulharskem.

Existuje komplexní dohoda, na základě které může bulharská energetická firma Bulgargaz objednávat LNG do tureckých terminálů, odkud je plyn předán turecké státní firmě Botaş a následně vrácen zpět do Bulharska. Problém ale spočívá v tom, že „nevíme, zda je tento plyn dodávaný do Bulharska stejný“, jako ten, který dorazil do tureckých terminálů. Turecká strana totiž může plyn „smíchat“ s jinými dodávkami, a proto si nemůže být EU jistá, že se nejedná o ruský plyn.

Vzhledem k tomu, že ruský plyn má mnohem nižší cenu, existuje vysoké riziko, že velká část plynu, který proudí do EU, je právě z Ruska. Totéž platí i pro menší propojení mezi Řeckem a Tureckem. Podle dat platformy ENTSO-G EU loni dovezla 1,9 miliardy kubíků plynu přes tato dvě spojení, přičemž toto číslo by mohlo vzrůst až na 5,4 miliardy.

Ačkoliv je to malé množství v porovnání se 150 miliardami kubíků, které Rusko kdysi do EU vyváželo, stále to představuje pětinu celkového potrubního dovozu z Moskvy. Podle Săbăduš je tato „mezera“ důvodem, proč by tyto dvě trasy měly být v právním návrhu označeny jako vysoce rizikové vstupní body.

Klíčoví hráči, kteří přepravují plyn přes turecké hranice, tvrdí, že toky jsou již pečlivě monitorovány, a to i navzdory pochybnostem expertů. Mluvčí Bulgargazu pro Politico řekl, že podle dohody z roku 2023 firma poskytuje pouze služby pro přepravu plynu, nikoliv pro jeho prodej.

Navíc dodal, že firma má veškeré doklady o původu plynu. Turecko zase prohlašuje, že má „pevný a konzistentní postoj proti jakýmkoli pokusům využít Turecko k obcházení“ pravidel EU. Podle bývalého tureckého diplomata Mehmeta Öğütçü nemá Turecko příliš mnoho motivace vyhovět tomuto zákonu, protože jeho vztahy s EU jsou v současné době na nejnižší možné úrovni.

Brusel by tak musel zvážit „ústupky“, jako je například obnovení zamrzlých jednání o energetických otázkách spojených se vstupem Turecka do EU. Další možností je zpřístupnění fondů Evropské investiční banky na zelené projekty. Turecké ministerstvo zahraničí se vyjádřilo, že je „ochotno... spolupracovat s EU v energetických záležitostech“ v závislosti na ochotě bloku jednat s Ankarou.

Otázkou však zůstává, zda by Turecko jednalo v dobré víře. Analytička Săbăduș se domnívá, že existuje „vysoká šance“, že by Ankara mohla manipulovat s obsahem celních dokumentů. To se prý děje i v případě ruských dodávek ropy. Săbăduš dodala, že „Evropská unie nemá nad Tureckem žádnou pravomoc. Nemůže jít a zkontrolovat tureckou celní správu... nemůže kontrolovat tureckou vládu – nemá žádnou jurisdikci.“