EU stojí před nemožnou volbou. Dnes rozhodne o své budoucnosti a o tom, co je třeba obětovat

Avšak ve stínu tří tichých výrobních hal zůstává továrna stále v provozu. Hlučné pece zpracovávají kovový odpad, drtiče pracují na plné obrátky a elektrické nákladní vozy se pohybují mezi halami. Rheinwerk nadále produkuje hliníkové ingoty, ale s jedním zásadním rozdílem: místo energeticky náročného tavení rudy se nyní zaměřuje na recyklaci.

Podobné dilema čeká celou Evropu. Firmy i vlády musejí rozhodnout, zda podporovat odvětví, která ztrácejí konkurenceschopnost, nebo je nechat zaniknout. Situaci komplikuje rostoucí čínská konkurence, hrozba obchodní války s USA a stále vyšší náklady na energie. Evropští lídři stojí před zásadní otázkou: do kterých průmyslových odvětví investovat a která ponechat svému osudu?

Evropská komise ve středu představí svůj návrh nazvaný Clean Industrial Deal, který přinese opatření na snížení cen energií a podporu investic. Vyhne se však nejpalčivější otázce: které sektory by EU měla zachránit a které obětovat?

Tento problém nelze ignorovat věčně. Rozhodnutí ovlivní nejen budoucnost evropského průmyslu a trhu práce, ale i otázku soběstačnosti – odkud Evropa získá suroviny pro větrné turbíny, cement na stavby nebo ocel pro obranný průmysl.

„O přechodu na udržitelnou ekonomiku se často mluví, ale málokdy se připomíná, že tento proces vyžaduje jasná a strategická rozhodnutí,“ říká pro Politico Domien Vangenechten, odborník na průmyslovou politiku z think-tanku E3G. „A nelze zachránit každého.“

Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 dramaticky zvýšila ceny energií a přivedla evropský průmysl na hranici přežití. Některá odvětví, zejména hutnictví a ocelářství, varují, že bez okamžité politické a finanční podpory je jejich úpadek nevyhnutelný.

Podle Volkera Backse, výkonného ředitele společnosti Speira, která provozuje Rheinwerk, byla situace neudržitelná: „V roce 2022 se náklady na elektřinu pro výrobu jedné tuny primárního hliníku vyšplhaly na více než 5 000 eur – dvakrát tolik, než byla tržní cena samotného kovu.“

Tato cenová krize zasáhla evropský průmysl v nejhorší možnou chvíli. Oproti minulým průmyslovým revolucím má totiž zelená transformace pevně stanovený termín: vědci varují, že pokud svět do roku 2050 nedosáhne uhlíkové neutrality, hrozí katastrofální dopady změny klimatu.

Těžký průmysl – včetně výroby oceli, cementu, hliníku a chemikálií – se podílí na více než pětině emisí skleníkových plynů v EU. Přechod na udržitelnější výrobu si vyžádá roky a obrovské investice. Firmy proto potřebují mít jistotu, zda se jim vůbec vyplatí inovovat.

Plán Clean Industrial Deal sice nabídne opatření ke snížení cen energií a podporu evropské výroby, ale vyhýbá se rozhodnutí, která odvětví mají mít v EU prioritu. Přitom právě tato volba určí budoucnost průmyslu a evropské soběstačnosti.

Primární výroba hliníku je jedním z odvětví, které stojí na hranici přežití. Tento kov je nezbytný pro výrobu automobilů, stavebnictví i obranný průmysl. Poptávka po něm bude růst, protože lehký materiál hraje klíčovou roli v ekologických technologiích – od větrných turbín po elektromobily.

EU uznala strategický význam hliníku a zařadila ho na seznam kritických surovin. NATO dokonce varovalo, že jeho dodávky jsou „ve vysokém riziku narušení“.

Problémem však je, že výroba primárního hliníku spotřebovává obrovské množství elektřiny – na jednu tunu je třeba více než dvojnásobek roční spotřeby průměrného Němce. A zatímco evropské podniky platí za elektřinu dvakrát až třikrát více než jejich konkurence v Číně a USA, Evropa ztrácí konkurenceschopnost.

Během energetické krize mezi lety 2022 a 2023 se produkce primárního hliníku v Evropě snížila o polovinu. Naproti tomu recyklace hliníku naopak roste.

Výhody jsou jasné: výroba recyklovaného hliníku vyžaduje o 95 % méně energie než primární produkce. Navíc je hliník teoreticky nekonečně recyklovatelný. Výroba jedné tuny recyklovaného hliníku vyprodukuje jen 0,5 tuny CO2, zatímco primární výroba v EU šestinásobek. Čínský hliník je přitom ještě dvakrát více emisně náročný než ten evropský.

Přesto průmyslové svazy a odbory varují, že EU se nemůže spoléhat pouze na recyklaci. „V současnosti nejsme schopni pokrýt poptávku jen z recyklovaného hliníku,“ říká Rob van Gils, prezident německé asociace pro hliník. „Musíme zachovat i primární výrobu, jinak budeme plně závislí na dovozu.“

Rozhodnutí, zda udržet evropskou výrobu primárního hliníku, je politickou otázkou. Evropská komise však nemá dostatek pravomocí k řízení průmyslové strategie – a jednotlivé členské státy se v názorech liší.

Brusel se dlouhodobě vyhýbá přímému určování vítězů a poražených v průmyslové politice. Když například prosadil zákaz prodeje nových spalovacích motorů od roku 2035, narazil na silný odpor a musel umožnit výjimky pro syntetická paliva.

Přitom je jasné, že některé sektory EU zachránit nemůže. Mario Draghi, bývalý šéf Evropské centrální banky, to vyjádřil jasně: „Jsou technologie, jako solární panely, kde je zahraniční konkurence příliš daleko vepředu, a pokus o výrobu v Evropě by jen zpomalil dekarbonizaci.“

Evropská unie se musí rozhodnout, zda podpoří klíčové sektory, jako je výroba hliníku, nebo se spokojí s rostoucí závislostí na Číně. Odpověď bude mít dalekosáhlé důsledky pro ekonomiku, ekologii i bezpečnost Evropy.