Slováci v průzkumu překvapují, opozice zahajuje debatu o eutanazii

Právo na asistovanou sebevraždu v případě vážné nemoci podpořilo v sondáži 55,9 procenta obyvatel Slovenska. Opačný názor vyslovilo 35,4 procenta respondentů. S eutanazii souhlasili zejména obyvatelé větších měst a mladší generace.

Opoziční strana Svoboda a solidarita (SaS), která si průzkum objednala, využila jeho výsledky k zahájení debaty o eutanazii. "Současný stav není dobrý. Přináší mnohým lidem nesnesitelnou a nezvratitelnou bolest, nutí je k prodlužování utrpení a k nedůstojnému závěru života," řekla místopředsedkyně SaS Jana Kiššová.

Ta také připomněla, že některé formy eutanazie na Slovensku jsou nyní trestány stejně jako úkladná vražda, za kterou viníkovi hrozí dlouholeté vězení.Výsledkem diskuse ohledně práva na usmrcení člověka na jeho žádost má být předložení návrhu na zavedení eutanazie do právního řádu země. Eutanazii podle očekávání už odmítly křesťansky orientované strany, dříve tak učinila i církev. Představitelé katolické církve, ke které se hlásí většina obyvatel Slovenska, tvrdili, že eutanazie zcela popírá lidskou důstojnost.

Historie eutanázie je poměrně krátká

"Její počátek lze spatřovat v roce 1895, kdy vyšla v Německu Jorstova kniha s názvem Právo zemřít. Tento spis se však nedočkal žádného většího ohlasu a odkaz na něj respektuje pouhou odbornou úplnost. V roce 1920 byla však vydána publikace, která už "padla na úrodnou půdu". Autorem knížky Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden, byl německý právník Karl Binding a lékař Alfred Hoche. Nechvalnou popularitu eutanatickým názorům uvedených autorů zajistila ideologie fašistů a není žádným tajemstvím, že se uvedená kniha stala teoretickým a "vědeckým", právě tak jako "etickým" zdůvodněním vyhlazovacích akcí určitých skupin obyvatelstva. Eutanázie byla po druhé světové válce striktně odmítnuta a určitou dobu se o ní nehovořilo. Ostatně nebylo ani proč. Cestu do světa si právě razila vítězná medicína a opodstatněný i euforický optimismus zachvátil jak lékaře, tak i pacienty. Později však myšlenky na eutanázii opět ožily a to v souvislosti se stále častější dystanázií ("zadržená smrt"; snaha lékařů udržet člověka co nejdéle při životě - pozn. red.) a novodobým pojetím lidského práva na sebeurčení," píše Prof. PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc. na webu eutanazie-dobrasmrt.bluefile.cz.

Kromě "klasické" aktivní eutanázie mohou přicházet v úvahu i její další formy, tedy eutanázie nevyžádaná a nebo dokonce nedobrovolná. Nevyžádaná eutanázie je variantou aktivní eutanázie, kde však chybí výslovná žádost pacienta o urychlení smrti. Zpravidla proto, že pacient ji nemůže verbalizovat a to v návaznosti na svůj závažný zdravotní stav. Nedobrovolná eutanázie je někdy označována též jako nechtěná. Zatímco u nevyžádané můžeme pacientův souhlas "předpokládat", u nedobrovolné nikoliv. To že není možné verifikovat ani pacientův vnitřní souhlas ani jeho nesouhlas je evidentní a je jádrem argumentace odpůrců eutanázie.

Pasivní eutanázie obsahově koresponduje s přerušením či ukončením léčby a v tomto smyslu je blízká všem strategiím, které jsou označovány jako DNR (do not resuscitate), nebo v českém odborném písemnictví NR (neresuscitovat).

"Důstojenství posledních chvil se zakládá především na paliativní neboli útěšné péči. Koncept paliativní medicíny nebude snadné prosadit ve světě, který je zvyklý vítězit. Zdaří se to pravděpodobně tehdy, až zdravotníci připustí, že smrt je ve své finalitě silnější a že jsou situace, kdy nad ní nemohou zvítězit. Paliativní medicína však může sehrát kladnou úlohu nejen v rovině praktické pomoci umírajícím, ale i v rovině teoretických úvah o eutanázii. Profesionálové nebudou uvažovat o eutanázii, když budou ovládat strategii paliativní medicíny a laici nebudou prosit o milosrdnou smrt, protože budou vědět, že nesnesitelné bolesti jsou zvladatelné," uvedla bioložka a filozofka Haškovcová.