Přežití je čest i závazek, shodují se vězni z Osvětimi

"Viděl jsem scény, jak z Dantova pekla. Úplně nahé lidi na nákladním voze, vzpínající ruce k Bohu. Věděli, že jdou na smrt. To jsem neodpustil a nemohu odpustit," zlobí se Leon Schwarzbaum, rodák z Hamburku, jehož celá rodina, 25 lidí, "šla do plynu".

Sám je přesvědčen, že spíše než cokoliv jiného jej zachránila skvělá kondice trénovaného sportovce. Za dráty se snažil vše vidět, aby o všem mohl vyprávět - ale dlouhé roky o Osvětimi vůbec hovořit nedokázal. Teď jezdí po německých školách - a občas narazí i na vnuky esesáků, kteří však o tom, co dělali, mlčí dodnes.

"Dodnes neznám své pravé jméno, místo narození, rodiče, vlast. Mám jen číslo vytetované na ruce. To je vše, co mi zbylo z dětství," svěřuje se Anna Strižkovová, které byly jen dva a půl roku, když se dostala do Osvětimi, pravděpodobně v transportu z Běloruska.

Po osvobození ji sovětští vojáci naložili spolu s dalšími dětmi do vlaku do Taškentu, ale při zastávce v Kyjevě nejslabší převezli do místní nemocnice, a tak si ji osvojila místní rodina, stala se Ukrajinkou. "Pracovali jsme celý život, aby Ukrajina vstala z ruin - a teď se do nich zase hroutí. To je veliká škoda," lituje.

"Nejstrašnější bylo úplně vše, ale pro mne nejhorší bylo číslo," říká Igor Malickij, někdejší sovětský zajatec. Jako syn velitele rudé jízdy byl od dětství zvyklý na koně - a najednou nosil číslo jako nějaký dobytek. Ale právě to, že se o koně dovedl postarat, mu i v Osvětimi pomohlo k lepšímu místu a k přežití.

"Museli jsme tahat i zplynovaná těla. A v tom Tolja křičí, že se něco děje. Leží tu žena a drží v náručí dítě, asi půlroční. Hlásím esesáckému veliteli, že dítě je ještě živé. Vzal je za nožičky, máchl s ním a zabil jej!"