ROZHOVOR | Měli se Češi vzepřít Hitlerovi? Politolog zmínil i Háchu

Ve 30. letech se fašizovalo mnoho evropských zemích. Jaké podoby měl český fašismus? Byl něčím specifický?

S pojmem „fašizace" evropských zemí bych přece jen zacházel opatrněji. Mnoho evropských zemí přešlo v meziválečném období od demokracie k různým formám autoritářského režimu, zdaleka ne vždy šlo o fašismus. Ale zpět k otázce specifik.

Český fašismus, a teď mám na mysli opravdu fašistické hnutí, byl v první řadě velmi slabý. Mimo jiné proto, že mu chyběl skutečný vůdce. Radola Gajda jím ani při nejlepší vůli být nemohl. Další problém tkvěl v tom, zda se má jednat o český nebo československý fašismus. Ale tím už se dostáváme k problematice identit v meziválečném období, a to je záležitost na mnohem širší diskusi. Ještě jiná věc jsou očividné autoritářské tendence v řadě relevantních politických stran a jejích křídlech či v mnoha kruzích, včetně části elit.

V historii žádné „kdyby" neexistuje, nicméně se zeptám. Kdybychom Mnichov odmítli a postavili se Hitlerovi na odpor, měli bychom šanci se ubránit?

Odpověď má určitě hned několik rovin. Podle odhadu mnoha vojenských expertů by Československo vydrželo maximálně několik týdnů, možná měsíců. Bez pomoci, která byla odkudkoli velmi málo pravděpodobná, by patrně nemělo šanci. Jiná věc je mravně společenský rozměr, i ten má však dvě strany téže mince. Bojovat a poslat na jistou smrt desetitisíce (možná statisíce) spoluobčanů, ale zachovat si tvář, nebo kapitulovat a ony životy z velké části zachránit. Složitá věc, velmi složité rozhodnutí.

Protektorátní prezident Emil Hácha je pro některé symbolem kolaborace, podle jiných nás naopak zachránil. Jaký je vás názor?

Až do určitého okamžiku hrál prezident Hácha veskrze pozitivní roli. V situaci, kterou sám nezavinil, se maximálně snažil o záchranu národa, intervenoval ve prospěch perzekvovaných. Udržoval též kontakty s domácím i zahraničním odbojem. Od jistého momentu je jeho angažmá výrazně spornější. Tím momentem byla tzv. heydrichiáda, od kdy už nebyl s to věci zásadněji ovlivňovat. V tom hrál velkou roli i jeho zhoršující se zdravotní stav.

Emil Hácha se však nikdy nestal skutečně nadšeným pronacistickým aktivistou, jak jej – nejen pod vlivem komunistické propagandy – bohužel vidí velká část české společnosti.

Exministryně Helena Válkova prohlásila, že se v Protektorátu toho zase tolik nedělo. Jak jste její výrok vnímal? 

Ten výrok vnímám jako velmi nešťastný, a to zejména tváří v tvář mnoha žijícím odbojářům či pozůstalým po nejrůznějších válečných obětech. Faktem však zůstává, že Protektorát tvořil zázemí, kde se de facto až do konce války vůbec nebojovalo. Protektorát představoval pro Hitlera velmi zajímavý zdroj lidský, materiální, infrastrukturní. Příslovečný „klid na práci" byl pro mnoho tehdejších obyvatel českých zemí ještě relativně přijatelnou alternativou.

Otázka odsunu Němců z Česka je dodnes velmi živá, naopak odsun z Polska takové emoce nevzbuzuje. Čím to?

Sami sebe, z velké části po právu, stále chápeme jako oběť. A naopak, tak úplně se necítíme vítězi druhé světové války. To souvisí z velké části s vývojem, kterým Československo prošlo po válce. Na rozdíl od Polska zde nemáme tak silnou tradici odporu a odboje. A také poválečný vývoj necítíme tak úkorně jako Poláci, kterým se totálně změnily hranice a kterým byl komunismus takřka 100 % vnucen zvenčí. Svoji roli zcela jistě hraje i postoj vůči Rusku, které je po dlouhá desetiletí (ne-li staletí) v Polsku vnímáno jako mnohem nebezpečnější než samotné Německo.

Když se přesuneme do současnosti. Nacionalismus na vzestupu, radikální názory zaznívají stále častěji. Je situace dnes a ve 30. letech 20. století v něčem podobná?

Jisté paralely najít lze. Kromě nacionalismu, který ale nikdy z politické scény nezmizel, ani nezmizí, dnešní dobu s 30. lety spojuje především znechucení velké části veřejnosti z běžného politického procesu. To má reálný základ v podobě ekonomických a jiný problémů, které Evropa má. Zároveň je ovšem ryzí populismus vinit z nich jen a jen staré politické elity, politické strany.

Lidé, stejně jako ve 30. letech, často nechtějí slyšet pravdu, a ještě méně ochotni jsou slevit ze svých zájmů a potřeb. Stejně jako tehdy pociťují velké ohrožení, které úplně neumějí pojmenovat a čekají, až přijde někdo, kdo jim ukáže viníka.

Kreml se v souvislosti s ukrajinskou krizí uchyluje ke slovním útokům, kde se často objevují „fašisti". Proč na to tak Rusové slyší i 70 let po válce?

Protože Rusové „fašisty" porazili ve druhé světové válce, onom konfliktu, ve kterém jako de facto jediném skutečně zvítězili, což uznává celý svět. A ještě nezapomeňme na to, že fašista zní lépe než nacista, neboli národní socialista.

Rusko-ukrajinský konflikt se promítl do oslav v Normandii, v Osvětimi, nyní Západ bojkotuje vojenskou přehlídku v Moskvě. Je správné či běžné, aby se minulost a současnost tolik propojovaly?

Běžné to je. Stačí se podívat na historii novodobých olympijských her, jejich využívání a zneužívání, bojkoty. Správné je vždy důsledně odlišovat různé roviny. Je ovšem pravdou, že např. v ruském případě je to mimořádně komplikované. Dokresluje to dilema mnoha státníků, jak naložit s účasti na moskevských oslavách. Jsou to opravdu oslavy obětí druhé světové války? Oslavy vítězství nad jednou z nejzrůdnějších ideologií a politických mašinérií? Nebo demonstrace síly a imperiálních ambic současného Ruska, najmě jeho prezidenta? A co si o tom myslí prostí Rusové? Opravdu složité.

Patří Česko na Východ nebo na Západ?

Odpovím takto. Pevně věřím, že naše přináležitost k Západu není jen chimérou. V historii totiž bohužel občas byla. Dnes je to naprosto jediná alternativa.

Kdybyste měl vypíchnout největší „memento" druhé světové války pro současný svět. Které by to bylo?

Asi nejzásadnější je to, aby si člověk dokázal uvědomit, čeho všeho byl (a jak vidno v některých částech světa stále je) schopen člověk, lidská masa. Zejména, je-li vedena „dějinným posláním".

Děkujeme za rozhovor.